Jan Steklík
se narodil 5. 6. 1938 v Ústí nad Orlicí.
Zde v polovině padesátých let studoval Střední průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí, ale nedokončil ji, trojku z mravů dostal za pouštění jazzových desek ve školním rozhlase. Nastoupil tedy do propagačního oddělení pardubického podniku Kniha, ale věnoval se zejména vlastní tvorbě.
Na rozdíl od vrstevníků, kteří děs padesátých let projektovali do temného existencionalismu, Steklík nachází svůj vlastní autorský rukopis: hravost, vtip, jemný humor. A absolutní svobodu tvorby. Vplul do vod informelu, jehož neuspořádanost a nespoutanost nejvíc vyhovovaly jeho naturelu.
V roce 1963 v dnes již neexistující pražské hospodě U Křižovníků spolu se sochařem Karlem Neprašem zakládají Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu, v níž může Steklík naplno rozvíjet svůj smysl pro anekdotu a experiment a zároveň nepřetržitou tvořivostí vystoupit ze soukolí drtivé doby.
Steklík tehdy kromě své křižovnické aktivity spolupracuje až do jeho zániku (1970) s časopisem Host, kam dodává drobné perokresby a v podstatě po celou dobu je schopen uživit se volnou tvorbou a fotografováním. V sedmdesátých letech se nemohl oficiálně prezentovat, od roku 1970 do 1989 mě v Československu něco přes 10 výstav.
Po procesu s Plastiky a se vznikem Charty 77 je rozehnána i Křižovnická škola, řada lidí z nejbližšího Steklíkova okruhu emigruje či je vystavena tlaku Státní bezpečnosti. Tvořilo se v podstatě v ústraní a skrytě, komunikace byla omezená, takže Steklík odchází v osmdesátých letech z Prahy do brněnského závětří, kde spolupracuje s ekologickými časopisy (Věda a život, Veronica). Tam se také dočká pádu režimu. I nadále zůstává skrytým poetou všednosti, vizuálním básníkem, lyrickým konceptualistou A samozřejmě hojně vystavuje, ilustruje knihy. A stále tvoří, ať už sám anebo s přáteli.
Jan Steklík zemřel náhle 11. 11. 2017 ve svém domově v Ústí nad Orlicí, v blízkosti manželky Marie Steklíkové. Den před smrtí, v pátek, ještě maloval, večer zašel za kamarády do hospody na pivo a povídání. Z hospody mi volal, jestli pro televizní dokument, který právě točí, může použít nějaké nahrávky z CD, které mu na téma jeho grafických partitur natočila parta muzikantů a které jsme mu u Guerilla Records vydal. „Samozřejmě Honzo, ani se nemusíš ptát … a musíme se zase brzy vidět!“. S tím jsme se rozloučili.
V sobotu polehával a odpoledne zemřel.

Tyto stránky obsahují jen nepatrný výsek rozsáhlého Steklíkova díla. Díla plného intelektuálního humoru, vytříbeného autorského rukopisu a bezmezné radosti ze života.