Pozvánka

Vernisáž výstavy kreseb Jana Steklíka byla veselým happeningem s netradiční hudbou, pivem a preclíky

Orlické noviny, 30. 6. 1998
Autor: PhDr. Karel Jaroš

Ústí n. O. – Komorní prostory Galerie pod radnicí i vedlejší zasedací sál městského úřadu praskaly minulý týden ve švech.

Vernisáž výstavy ústeckého rodáka a letošního jubilanta Jana Steklíka (1938) měla mnoho pozoruhodných rysů, kterými se vymykala ze standardu běžných zahájení. Neobvykle vysoký byl počet subjektů, které se na přípravě výstavy podílely. Vedle Klubu přátel výtvarného umění, který již řadou výstavních počinů dokázal navázat na svou slavnou tradici z 60. let, se na přípravě výstavy zásadním podílem účastnil také nově ustavený Akademický klub Čada. V poslední fázi se do příprav zapojilo také Městské muzeum v Ústí nad Orlicí. Okresní muzeum Vysoké Mýto, jako místo následné instalace této výstavy, svým podílem při přípravě neobvykle rozsáhlého a výpravného katalogu sehrálo také nepochybně pozitivní roli. Osobně bych mezi pořadatele zařadil i kantory a žáky Základní umělecké školy, kteří tvořili grunt orchestru Emancipačního divadla paní Vicenové.

Neobvykle vysoký byl i počet účastníků vernisáže – myslím, že nás tam bylo namačkáno přinejmenším půl druhého sta. Tento dav, tísněný dispozicí výstavních a přilehlých prostor, pak dostal ve svém pohybu neobvyklou dynamiku permanentním přeléváním ze zasedacího sálu do výstavní síně a zpět. To si vynutila neobvyklá režie programu vernisáže. Mezi instalovanými kresbami Jana Steklíka vystoupil nejprve Andreas Wagner, saxofonista z Kolína nad Rýnem a jeden z nejvýraznějších představitelů New music. Mezi vystavenými exponáty také přednesl svoji stať, věnovanou dílu kreslíře, dr. Jiří Machalický, pracovník grafické sbírky Národní galerie v Praze. Za dalším programem bylo nutno se přemístit do zasedacího sálu. Produkce patnáctičlenného orchestru Emancipačního divadla paní Vicenové, který pod vedením Mirka Němce nastudoval pro tuto příležitost několik svižných evergreenů, si žádala většího měřítka, nežli je skromná dispozice výstavní síně. Zejména mocné paže činelistů si usurpovaly během produkce rozsáhlý prostor.

V další fázi se již režie vernisáže chopili spíše gratulanti a zájemci o autora a jeho práci než pořadatelé. Celé odpoledne tak získalo více charakter slavnosti než strnulého akademického aktu. Neobvyklou srdečnost tohoto zahájení určitě neovlivnil pouze pozoruhodný Kanec z Pivovaru Žamberk a skvělé preclíky od Marešů, ale především sám umělec a jeho přátelé, kterých se nakonec sešlo opravdu požehnaně. Bylo pak jen zákonité, že se podstatná část společnosti nerozešla a s neobvyklou důkladností dokončila oslavu se zpěvy a tanci v hostinci U Malinů, kde se při pohledu na radující se gratulanty mohl autor zahloubat nad otázkou, kdo a co to tu vlastně slaví.