Hospodářské noviny, 12. 9. 2003
Eugen Brikcius
Sny se obvykle zdají, nicméně sama skutečnost může být nápadně snová. Zejména když kreativní umělec sáhne hluboko do jejích rezerv. Jedna taková „spanilá jízda do zákulisí reality“ se odehrála při zahájení výstavy Prazdroj české kultury před výstavní síní Mánes v Praze.
Navázal jsem touto „spanilou jízdou“ na sérii svých zátiší sestavených z půllitrů piva. Hned první, které se v r. 1967 zlatě rozzářilo na Kampě, vstoupilo do dějin moderního českého umění. Z ostatních stojí za zmínku gigantický mediální re-make v r. 1991, již tehdy před Mánesem, ale s několika tisíci půllitry a vrtulníkem, který před zraky užaslého publika odnesl oduševnělého pijáka piva na uměleckou věčnost.
Pivo jako prazdroj kultury! Co je vlastně kultura? Je to k nevíře, ale vymyslel ji politik. Byl to římský senátor Marcus Tullius Cicero. Milá kultura mu řízenou náhodou vyšla v jedné parlamentní řeči jako gramatický tvar slovesa colere, což znamená vzdělávat či pěstovat. Ciceronská kultura je vlastně participium futura aktiva v ženském rodě. Chtějíc vzdělávat. Původně znamenala vzdělávání či obdělávání pole, ale i chmelnice, ale i těch, kdo mu chmelnici vzdělávají.
Chtějíce vzdělávat chmelnici, chceme vlastně vyrobit a následně pít nápoj, který je od výše vysvětlené kultury neodmyslitelný. Starořecky se mu říkalo zythos – proto také pivní zátiší před Mánesem patří do kunsthistorické kategorie zythometrických feérií -, v antické latině zythum a v latinách pozdějších, zejména v renezanční, přišlo na řadu slovo cerevisia. Je zajímavé, že cerevisia byla premiérově použita již v antice, avšak prý jen jednou. Nejsem si teď jistý, zda to byl Tacitus nebo Plinius starší, každopádně mohl být pyšný na to, že předběhl vývoj jazyka o více než tisíciletí.
Chtějíce vzdělávat chmelnici, chceme také obdivovat umělecká díla, do nichž jejich autoři nemuseli pivo pašovat, protože pivo má v umění své přirozené aristokratické místo. Není náhodou, že v Mánesu je kromě Josefa Lady, Františka Tichého, Jiřího Koláře a dalších legend českého umění zastoupena i Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, ve které pivo odjakživa bylo a navždy bude nejen kultovním nápojem, ale především estetickým médiem.
Kdo by Křížovnickou školu (dále KŠ) neznal. Je to sice škola, a nikoli církev, avšak podobně jako církev nejcírkvovatější je i ona mystickým tělem. Jde o tělo obou nesmrtelných ředitelů: minimálního kolážisty Jana Steklíka a maximálního sochaře Karla Nepraše, jejichž společným jmenovatelem je kreslený humor, údajně bez vtipu, a nejfrekventovanějším čitatelem pochopitelně pivo. Dovolím si krátce nahlédnout do svých memoárů. Dozvíme se, jak smutně to dopadlo, kdykoli se KŠ dočasně zpronevěřila věčnému pivnímu tématu.
Kdysi jsme seděli s Karlem Neprašem a Janem Steklíkem u Lojzy a volně rokovali o interních záležitostech KŠ. Nebylo to v tradičním hostinci U tržnice, kde pan Alois Šíla, zvaný Lojza, původně působil, ale na rohu Fügnerova náměstí, kam se Lojza musel přestěhovat poté, co na něj můj otec podal u vedení Raje stížnost pro zdlouhavý roznos piva. Jedním z témat naší debaty byla i oprávněnost otcovy stížnosti. Dnes už nevím, kdo z obou ředitelů to byl, nicméně jeden z nich se velmi nekompetentním výrokem o otcově zákroku zdiskvalifikoval natolik, že byl druhým, kompetentnějším ředitelem, jakož i mnou okamžitě suspendován. Buď se tehdy zbláznil Karel a já pak mohl až do jeho uzdravení rozvíjet dočasně opuštěné ředitelské dílo, nebo to byl Jan a já mohl být ředitelským svědkem toho, jak své dílo rozvíjí Karel sám. Ať už to bylo jakkoli, byla mi dopřána vzácná možnost ze situace odborně i lidsky týt. Za tuto ředitelskou zkušenost jsem také náležitě vděčný. Přesto se musím přiznat, že jsem si náramně oddechl, když se Karel (tak přece to byl Karel!) péčí své ženy uzdravil a vrátil do funkce.
Je patrné, že bojkot piva v hospodě i umění, byť by byl sebedočasnější, se neodvratně vymstí. Vraťme se však k opaku uměleckého bojkotu – kreaci s půllitry před Mánesem. Jde o žádoucí estetické ozvláštnění zdánlivě banální rekvizity hospodského provozu. Umělce hned napadne, že se nejedná jen o plzeňský nápoj, ale o výtvarný fenomén non plus ultra. O součást lyrického zátiší. Stačí sklenici situovat někam jinam. Cesta k takovému zátiší je jednoduchá. Nejprve nás zaujmou sklenice na stolech v restauraci. Poněvadž nám rovinu piv zakrývají hosté, je třeba si je odmyslet. Aby pivo ještě více vyniklo – nikoli jako mok, ale jako předmět estetického nazírání -, je nutno učinit poslední tvůrčí krok: přenést sestavu sklenic ze stolů do jiného, nezvyklého terénu. Vznikne zářivé zátiší.
Vše souvisí s úctou k nápoji, přičemž platí, že ve světě není jen „samá voda“, i když leckdy jde o vodu ohnivou. Již jako dítě, samozřejmě s uměleckými sklony, jsem si přál žít v nejlepším z možných světů, jako bych již tehdy věděl, že jedním z jeho atributů je kult nápoje. Netušil jsem však, že radostný úděl pobytu v nejlepším světě jsem dostal do vínku. V jinošství mi definitivně otevřel oči filozof Leibniz, podle něhož Bůh bedlivě zvážil nekonečný počet možných světů a poté z nich vybral a stvořil ten nejlepší, v němž skutečně žijeme. Brzy jsem dospěl k závěru, že náš svět by nebyl nejlepším, kdyby v něm chyběl stůl prohýbající se pod vybranými pokrmy a nápoji. Moje úcta nepatřila penězům, za něž byly pořízeny pokrmy a nápoje, pod nimiž se ideální stůl prohýbal, nýbrž jedině hodokvasu. Nevolal jsem Oslíčku, otřes se, ale Stolečku, prostři se. A stůl se kupodivu prostíral.
Moji jistotu, že žiji v nejlepším ze všech možných světů a v něm jím nejlepší jídla a piji nejlepší nápoje, se pokusili oslabit hned dva velikáni: nejprve osvícenec Voltaire, v jehož ironizujícím románu Candide vystupuje Leibniz nactiutrhačně zkarikován jako doktor Panglos, a poté kunsthistorik Jindřich Chalupecký, který přerušil mé horování strohým upozorněním, že u Leibnize je tento svět zrovna tak nejlepší jako nejhorší. Když jsem chtěl tomuto světu zachránit punc nejlepšího z možných odkazem na jeho chloubu – úchvatnou krajinu umění s nekonečnými motivy prohnutého stolu, Chalupecký se s kryptickým úsměvem odporoučel.
Ani jsem se nedivil. Měl jsem ještě v dobré paměti jeho kritické připomínky k pivu – údajnému hrobu českého národa. Vytýkal mi nejen pití piva, ale především moje lyrická zátiší sestavená z půllitrů. Averze Jindřicha Chalupeckého vůči české pivní kultuře, s níž jsem coby elegantně popíjející umělec údajně souvisel, byla nebývalá. Když se dozvěděl, že po Praze šířím mýtus střešních zahrad, na nichž jsem začal vysazovat zeleninu, shodou okolností se hodící k pivu, neváhal nade mnou definitivně zlomit hůl: „Brikcius má v hlavě jen pivo a ředkvičky.“
Z toho plyne poučení, že se neplatí jen za odklon od piva, ale někdy i za přilnutí k němu. V českých zemích však umělec, který svou pivní inklinaci nezapírá, zase tolik neriskuje. Moje první zátiší v r. 1967 přerušila policie, o téměř čtvrt století později mi přišel s kompozicí pomoci sám pan prezident. Letošní účast Václava Havla již veřejnost tolik nepřekvapila. Má vlast si na umění pomalu zvyká.
Když začátkem šedesátých let navštívil Prahu Michelangelo Antonioni, vyvedli jej na místo velmi vysoké s panoramatickou vyhlídkou na Libušinu město. Světoznámý režisér zamyšleně konstatoval, že Praha je žlutá. A měl pravdu. Praha je vlastně jedno velké pivní zátiší. Zbývá dodat, že žlutá – přesněji řečeno zlatá – není jen Praha, ale i Plzeň a celá česká zem. Zlaté je i umění, které z této inspirativní konstelace vychází.
Bylo by ostudou, kdybychom neuměli vytvářet zátiší, když zde mají sudy nejen pravovárečnou, ale i literární tradici. Třeba „sud kulatý“ u Boženy Němcové. To už je nějaký sud. Jen jedno se mi na něm nezamlouvá. Honza se chce naučit latinsky, aby byl jako páni. Proto jde do světa. Když se vrátí se svou údajně českou říkankou, nechá na něj naše národní klasička vylít vědro vody, aby mu „latinu“ vyplavila z hlavy. Že se ve světě naučil latinu skutečnou, o tom se jí ani nezdá. Zato nám ano. Náš sen o pivu v umění končí happyendem: verše, se kterými se český básník a piják piva Jan vrátil, jsou skutečně latinské:
Vas rotundum
Lynx hic potat
Hic est carrus
Palam motat
Hospodářské noviny, 5.9.2003
Autor: Ivan Matějka
Plzeňský Prazdroj v pražském Mánesu uspořádal výstavu uměleckých děl spojených s pivem
Umění inspirované pivem? Umění inspirované hospodou? Leckomu se může zdát téma výstavy Prazdroj české kultury, která se dnes otevírá pro veřejnost v pražském Mánesu, přitažené za vlasy.
Přitom jména výtvarných umělců, literátů či filmařů zastoupených v expozici jsou velmi zvučná: František Tichý, Jiří Kolář, Josef Lada, Karel Malich, Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek, Jiří Menzel… Ti a mnozí další našli v prostředí hospod a pijáků piva témata pro svá díla výtvarná, literární, filmová.
„Pivo – společenství a zákonitosti, které vytvářejí jeho svébytný svět – umožňovalo umělcům všeho druhu, ale i vědcům a vynálezcům uvolnit jejich tvůrčí schopnosti, dostat se do styku s pramenem, který nikdy nevyschne, ke světu vnitřnímu a také ke světu společných hodnot, kterému jinak říkáme národní kulturní povědomí,“ objasňuje kurátor výstavy Petr Řehoř, jenž sám do expozice přispěl výtvarným objektem – Abecedou, sérií symbolů jednotlivých písmen umístěných v pivních sklenicích.
Ačkoli se občas traduje, že pivo zatemňuje mozek, jsou mnohé exponáty v Mánesu hravě půvabné. „V mátožné a fantasijní atmosféře hospodské zábavy krystalizují prvky poezie, jež jsou zasuty denní prací, stísněností a závažností života, tíhou společenského rozvrstvení,“ připomíná Pavel Řehoř. Navíc umělci nepřijímají pivní téma nekriticky. Příkladem mohou být několikeré obrázky z hospodských toalet (Michael Rittstein, Kurt Gebauer) či Pomník, jemuž výtvarnice a básnířka Naďa Plíšková dala vzhled náhrobního kamene se dvěma otlučenými půllitry místo obligátních holubiček. Jan Steklík, který byl stejně jako Plíšková členem slavné Křižovnické školy čistého humoru, našel naopak v pivu, respektive v otisku pivní sklenice, jakousi vizuální báseň. A Jiří Kolář si svojí Přepravkou na pivo „zavzpomínal“ na mladistvou zkušenost s dělnickým prostředím. Tématu piva se věnovali i umělci ryze realističtí, jak dokládá olej plzeňského umělce Jana Weniga s názvem Dobrý doušek.
I když v Mánesu výtvarné umění, včetně fotografií a instalací, převažuje, není jediným zastoupeným oborem. V suterénu lze spatřit kolekci sto třiceti dvou knih, v nichž se píše o pivě. Na několika televizních obrazovkách jsou průběžně promítány ukázky z různých filmů a televizních děl, v nichž se pivo pije a má v nich důležitou roli.
Středeční podvečery – vždy od 17. hodiny – jsou na výstavě vyhrazeny doprovodným programům. V tom prvním, 10. září, budou vyprávět a číst spisovatelé Michal Viewegh, Emil Hakl a Václav Koubek. Téma? Jak jinak: Pivo v mém životě. Následovat bude beseda s literárním historikem Radko Pytlíkem o kulturním významu pražských hospod (17. září) a vzpomínky na Bohumila Hrabala a jeho přátelský kruh u hospodského stolu (24. září).
Pořadatelem výstavy kupodivu není kulturní instituce, ale výrobce piva – Plzeňský Prazdroj a.s. „Pivo nechápeme úzce, jen jako nápoj, zboží a předmět našeho podnikání, ale také jako český národní poklad, jako jedno z velkých společenských a kulturních témat,“ objasňuje Michal Kačena, který ve firmě zastává funkci manažera pro vnější vztahy.
Výstava trvá do 26. září. Přístupná je denně a zdarma.