Veronica 4/2017, s. 46
Autor: Václav Štěpánek
Svatý Martin roku 2017 sice na některých místech České republiky po letech přijel i na bílém koni, ale čtenáři časopisu Veronica a jeho příznivci, jakož ostatně i široká kulturní veřejnost, na něj do budoucna nebudou vzpomínat kvůli bílému poprašku, který, nota bene, tam, kde napadl, hnedle roztál. Vybaví si totiž zejména to, že si tento rytířský světec s sebou tam, odkud již není návratu, odvezl dva muže, kteří od prvního čísla časopisu, jež vyšlo v roce 1986, tvořili vzájemně se doplňující duo, jehož duchovní kreace dodávaly časopisu nezaměnitelné kouzlo a pel jedinečnosti. Karel Hudec tento svět opustil den před sv. Martinem a týden před tím, než mu mělo být, při příležitosti jeho devadesátin, předáno předkládané číslo Veroniky, které jste dolistovali a dočetli až k tomuto nečekanému nekrologu na poslední straně. Číslo, do něhož druhý muž onoho dua, Jan Steklík, příteli Karlovi nakreslil svou nezaměnitelnou linkou, již jeden z četných kunsthistoriků, pitvajících jeho nesmírně obsáhlé kreslířské dílo, označil za „nejjemnější v Čechách“ (a dodejme i na Moravě a ve Slezsku), několik variací na téma ptáci. V těch ptačích kresbách zdobících tuto Veroniku chybí z repertoáru kreslířských fines Jana jen pták ve formě jeho oblíbené „ňadrovky“. Kresba, již ve svém posledním kreslířském vstupu do časopisu, v němž byl také členem redakční rady, nějakým řízením osudu opomněl vytvořit…
Jan Steklík totiž odešel, náhle a zcela nečekaně, den po svém příteli, přímo na sv. Martina. Obálky příštího ročníku Veroniky, jimiž by si v časopise vlastně sám dal dárek ke svým osmdesátinám (narodil se 5. června 1938), které jsem s ním měl podle naší domluvy do detailu domluvit koncem listopadu v jeho rodném domě, obrostlém psím vínem v poklidném Ústíčku (Ústí nad Orlicí), tak již zůstanou pouze v našich představách. Těžko říci, čím by na nich Jan překvapil. Poprvé a naposledy totiž vytvořil obálky pro celý ročník našeho časopisu před dvaceti lety. Rozhodně to tehdy nebylo nic, co by od něj bylo lze očekávat: nazval ty čtyři obálky XI. ročníku Veroniky z roku 1997 Vystřihovánky (stejně tak by to ale mohly být i Vymalovánky), a jejich kouzlo spočívalo v tom, že ve středu souvislé jednobarevné plochy vyvedl podle tématu čísla typický motiv, například trojhrozen vína, velmi vzdáleně připomínající pro Mistra obsesivní ženské ňadro.
Jedno je ale jisté: určitě by to nebyly pérovky, jimiž třicet let ozvláštňoval každé číslo časopisu. Třeba bychom tak obdivovali „Krajiny zavírací“, „Střihy na krajiny“, možná i „Krajiny s ňadrem“, nebo třeba olejem vyvedené rámečky s krajinou. S krajinou vždy pojatou zcela zkratkovitě, leč výstižně (byť, pravda, pokud by jeho performace – díla s názvy výše uvedenými totiž byla mj. součástí jeho výstav – neměla název, obvykle by většina z těch, co ten který výjev obdivovala, nepoznala, že se jedná o krajinu, a to dokonce o konkrétní krajinu jeho rodného Podorlicka). Mohlo by to třeba být i něco jako pestrobarevná „Krajina s uhlím“, jejíž zrod jsem kdysi, na návštěvě u něj v Ústíčku, mohl obdivovat: když jsem se probudil, Mistr již dávno tvořil, a já mu nahlížel přes rameno, jak trpělivě na obrovské papírové čtvrtce kreslí maličké mnohoúhelné kostečky „uhlí“ do obrazce, jehož výsledný tvar nebylo lze ještě ani tušit. Večer, když jsem uléhal, seděl Jan stále nad dílem: kosteček již byly tisíce, ale obrazec zůstával stále ještě nezřetelný. Svou podobu získal až třetího dne… Nejspíš bychom ale byli opět překvapeni, protože Janova inspirace neznala mezí.
Lidské osudy se dovedou pozoruhodně proplétat. Jan Steklík se spolu se svým také již zvěčnělým přítelem Karlem Neprašem, s nímž založil v roce 1963 slavnou undergroundovou skupinu nazvanou Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, vypracoval v excelentního kreslíře zejména ve slavném brněnském časopise Host do domu, tak trochu pod vedením tehdejších redaktorů Oldřicha Bárty a básníka Jana Skácela. V roce 1986, v dobách, kdy již dlouho neměl Oldřich Bárta do čeho „redaktorsky píchnout“, byl přizván k tomu, aby vypracoval grafický návrh vznikající Veroniky. A Jan, jehož tehdejší režimní kritici s varovně vztyčeným prstem označovali jako „surrealistu“, ač jím ve skutečnosti nikdy nebyl, jakkoli jeho v té době slavné neformální performance a landarty k takovému závěru mohly svádět, rád přijal roli toho, který bude svojí „nejjemnější linkou“ Bártovu čistou grafiku opět ozvláštňovat a tvořit tak z Veroniky nezaměnitelný časopis. Tvořit vždy přesně na míru. Tvořit tak aby vystihl podstatu ilustrovaného článku, který si nikdy neopomněl prostudovat do všech detailů. Tvořit ať již ve svém domácím ateliéru, ať již v desítkách ateliérů improvizovaných, v něž se po vytažení kalamáře s tuší, pera s násadkou a často třeba jen odřezku dobrého kreslícího papíru měnila četná lidová restaurační zařízení, která měl rád, a v nichž jsme se s ním stejně rádi scházeli. A činil tak od té doby doslova až do smrti.
Svůj autoportrét Jan Steklík nikdy nevytvořil. Portréty vůbec nebyly jeho kreslířskou parketou. Do čísla věnovaného Karlu Hudcovi však, mimo doprovod k článkům, jeden takový poslal. Nazval jej Brýle s ptákem. A nic jiného nedokáže Honzu lépe vystihnout než tento jeho poslední obrázek, jímž se s ním ve Veronice s bolestí v srdci loučíme. Kresba brýlí lennonek, které jeho obličej zdobily posledních přinejmenším čtyřicet let. Kresba osiřelých brýlí…