Jozef Cseres
Predpokladám, že mnohí z vás zažili s Honzom Steklíkom nejaký príbeh. A že to boli všetko veselé príbehy. Honza ich rád rozprával pri pive, obyčajne začínal príslovečným „hele, …“. Chrlil ich takpovediac z rukáva, rovnako, ako chrlil z rukáva svoje umenie. K príbehu mu stačila spomienka, k umeniu kus papiera alebo plátna, tužka, nejaké tie farby, niekedy zápalky či povrázok.
Pred desiatimi dňami nás nečakane, necelý rok pred osemdesiatkou, opustil. Odišiel uprostred práce, plný tvorivého elánu a plánov, chystal ďalšie výstavy. Tých, čo ho poznali, a vidím, že nás nebolo málo, priťahovala Steklíkova hravosť, prirodzený šarm, ostrovtip a večne dobrá nálada. Mal veľa priateľov, pretože svoj manévrovací priestor neobmedzoval na kľud pracovne, ale rovnaký čas trávil s priateľmi v hospodách. Bol to vynaliezavý výtvarnícky „kutil“, múdry a pohotový glosátor a stále veselý „šprýmař“. Ako umelec mal obdivuhodný zmysel pre vizuálne-konceptuálnu skratku. Pohrával sa s kresbou, akoby sa pohrával s rečovými figúrami, ignorujúc, že možnosti jazyka väčšinou nezodpovedajú možnostiam vizuálnej reprezentácie, a naopak, že kratučkou líniou možno často vyjadriť to, na čo je i dlhý jazyk krátky. Raz som mu do katalógu k výstave napísal, parafrázujúc Wittgensteina, že „o čom sa nedá hovoriť, to dokáže Steklík nakresliť“ a ani teraz mi nenapadá výstižnejšia formulácia jeho poetiky. Vymýšľal si, projektoval, kreslil a maľoval letiská pre mraky, krajčírske strihy na krajinu, kozmický pivovar, steblá trávy ako „vystřihovánky“, čierne uhlie ako „zamalovánky“, huby i kravaty pre Johna Cagea, „ňadrovky“ a podobné roztomilé bizarnosti.
Mal nadštandardný vzťah k hudbe, dalo by sa povedať, že patrila k jeho najvďačnejším inšpiračným zdrojom. V 60. rokoch, ako jeden zo samozvaných riaditeľov Křižovnickej školy čistého humoru bez vtipu, sa v Prahe intenzívne stýkal s muzikantmi z undergroundu a priateľstvá s nimi udržiaval celý život. V prvej polovici 70. rokov Steklík dokonca hral na triangel v bizarnej Neprašovej kapele Sen noci svatojánské band. Bol to náruživý a vnímavý poslucháč. Pri svojich, stále zriedkavejších návštevách Brna málokedy zašiel do galérie (neraz ignoroval i vlastné výstavy a vernisáže), nikdy však nezabudol navštíviť predajňu cédečiek na Svoboďáku, odkiaľ si odnášal domov do Ústí plné vrecká nových „úlovkov“ z jazzu či klasiky. Počúval ich pri práci, o čom svedčili nedbalo navŕšené kopy cédečiek, na ktoré som narážal na mnohých miestach jeho „ateliéru“, zakaždým, keď som ho navštívil. Neboli zapadnuté prachom a boli stále inak preskupené; nebola to zbierka, ale materiál k počúvaniu. Mal moc rád moderný jazz, ale tiež Captaina Beefhearta a Franka Zappu. I v prácach priamo inšpirovaných hudbou Steklík uplatňoval príslovečnú hravosť, hyperbolu a ostrovtip; jeho nespočetné poetické partitúry (resp. intervencie do notopisu) sú predovšetkým konceptuálne-vizuálne hračky.
Keď som Honzu naposledy doma navštívil, šesť dní pred náhlym úmrtím, vyberali sme diela pro jeho nadchádzajúcu výstavu v Dome Gustava Mahlera v Jihlave. Preberajúc sa neusporiadaným množstvom starých i nových prác na papieri, narazil som medzi nimi na prázdny list notového papieru s dokreslenou čiernou smútočnou páskou v pravom hornom rohu a typicky steklíkovským drobným, takmer až nečitateľným písmom nadpísaným názvom „Smutek bílé partitury“. Vzal som ju, hoci som nepredpokladal, že ju v Jihlave vystavím; nehodí sa do koncepcie výstavy. Nemôžem uveriť, že dnes ten smútok zdieľam s ňou. Krutý život kašle na nejaké koncepcie, a tak ma pripravil o pochybnosti, či ju vystaviť. Naložil som s ňou ako s parte, ktoré si šprýmař Steklík rafinovane sám vopred nakreslil. Nech nám provokujúce prázdno smutnej partitúry navždy pripomína jeho „šprýmařství“ a jej autorovi slúži ako kompas na križovatkách a v labyrintoch voľnomyšlienkárskej ríše, kam sa po naplnenom živote nenávratne odobral. Měj se tam hezky, Honzo, budeš nám všem moc chybět.
Hermovo ucho, 21. 11. 2017
Jozef Cseres
Letošní Martin přinesl do Čech místo sněhu moc smutnou správu. Zemřel Honza Steklík. Doma v Ústí nad Orlicí, v pokoji, jež mu sloužil jako ateliér i sklad umění, které trpělivě dennodenně chrlil takřka z rukávu. Stačily mu k tomu kus papíru nebo plátna, tužka, nějaké ty barvy, někdy sirky či provázek. Odešel nečekaně, rok před osmdesátkou, plný tvořivého elánu a plánů, chystal další výstavy.
Ty, kdo Steklíka znali, a nebylo nás málo, jelikož svůj manévrovací prostor neomezoval na klid pracovny, ale stejný čas trávil s přáteli v hospodách, přitahovala jeho hravost, přirozený šarm a ostrovtip. Byl to vynalézavý výtvarnický kutil, pohotový a moudrý glosátor a stále veselý šprýmař s obdivuhodným smyslem pro vizuálně-konceptuální zkratku. Pohrával si s kresbou, jakoby si pohrával s řečovými figurami, ignoruje, že možnosti jazyka většinou neodpovídají možnostem vizuální reprezentace, a naopak, že kratičkou linií lze často vyjádřit to, na co je i dlouhý jazyk krátký. Jednou jsem mu do katalogu napsal, parafrázuje Wittgensteina, že „o čem se nedá mluvit, to umí Steklík nakreslit,“ a ani teď mne nenapadá výstižnější formulace jeho poetiky. Vymýšlel si, projektoval, kreslil a maloval letiště pro mraky, krejčovské střihy na krajinu, kosmický pivovar, stébla trávy jako vystřihovánky, černé uhlí jako zamalovánky, houby i kravaty pro Johna Cage, ňadrovky a podobné potměšilé a roztomilé bizarnosti.
Hudba patřila k nejvděčnějším inspiračním zdrojům Steklíkova umění a hudební motivy se vinou napříč jeho rozsáhlou i rozmanitou tvorbou od začátku. V šedesátých letech, coby jeden ze samozvaných ředitelů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (druhým byl sochař Karel Nepraš), se v Praze intenzivně stýkal s muzikanty z okruhu Plastiků a Pavla Zajíčka a přátelství s protagonisty undergroundu udržoval i v letech sedmdesátých. Někteří z nich, třeba Vráťa Brabenec, mu později často hrávali na vernisážích. V první polovině sedmdesátých let dokonce Steklík hrál na triangl v bizarní Neprašové kapele Sen noci svatojánské band. Byl to náruživý a vnímavý posluchač. Při svých, stále zřídkavějších návštěvách Brna málokdy zašel do galerie (nejednou ignoroval i vlastní výstavy), nikdy však neopomněl navštívit prodejnu cédéček na Svoboďáku, odkud si odnášel domů do Ústí plné kapsy nových „úlovků“ z jazzu či klasiky. Poslouchal je při práci, o čemž svědčily nedbale vršené kupy cédéček, na které jsem narážel na mnoha místech jeho ateliéru pokaždé, když jsem ho navštívil. Nebyly zapadané prachem a byly pokaždé jinak přeskupené; nebyla to sbírka, ale materiál k poslechu. Někdy jsme poslouchali spolu a popíjeli u toho skotskou. Měl moc rád moderní jazz, ale též Captaina Beefhearta a Franka Zappu.
Coby zorientovaného znalce umění, posluchačského fajnšmekra a laskavě experimentujícího výtvarníka, otevřeného intermediálním přesahům Steklíka oslovilo zejména širokospektrální dílo Johna Cage. Na jeho počest vytvořil celou sérii kombinovaných kreseb. I v pracích přímo inspirovaných hudbou Steklík uplatňoval příslovečnou hravost, nadsázku a ostrovtip, a v četných partiturách (resp. intervencích do notopisu) mu tudíž šlo spíše o návod k potenciální akci nežli o fixaci možných zvuků. Jeho poetické partitury jsou především konceptuálně-vizuální hříčky. Od konce devadesátých let až do své smrti jich vytvořil nepřehledné množství. Vytvářel je na vnitřní i vnější popudy, sporadicky (při poslouchání hudby) i na kurátorskou zakázku, někdy jako pocty oblíbeným hudebníkům, při příležitosti jejich životního jubilea. Vytvářel je jednotlivě i ve volných cyklech (ptačí, propalované, atd.). Ačkoli v nich nechtěl reprezentovat zvuky konvenčním hudebnickým způsobem, ani vytvářet exaktnější interpretační algoritmy, nelze v nich ignorovat řád a rytmus, provokující k akustické realizaci. Nepřekvapuje tudíž, že mnohé z nich se dočkaly zvukové realizace zkušenými hudebníky (Mikoláš Chadima, Zdenek Plachý, Zsolt Sörés, Tomáš Vtípil, aj.); některé z nich vydal před dvěma lety Vladimír „Lábus“ Drápal v Guerilla Records jako Steklíkovo profilové CD.
Když jsem Honzu posledně v Ústí, šest dnů před náhlým úmrtím, navštívil, vybírali jsme díla pro jeho nadcházející výstavu v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě. Probíraje se neuspořádaným množstvím starých i nových prací na papíře, narazil jsem v jedné z desek na prázdný list notového papíru s dokresleným černým smutečním páskem v pravém horním rohu a nepatrným písmem nadepsaným názvem „Smutek bílé partitury“. Vzal jsem ji, ačkoli jsem nepředpokládal, že bych ji v Jihlavě vystavil; nehodí se do koncepce výstavy. Teď na ni doma civím a nemůžu uvěřit, že ten smutek sdílím s ní. Krutý život sere na nějaké koncepce, a tudíž mně připravil o pochybnosti, jestli ji vystavit. Naložím s ní jako s parte, které si šprýmař Steklík rafinovaně sám předem nakreslil. Ať nám provokující prázdno smutné partitury navždy připomíná jeho šprýmařství a jemu slouží jako kompas na křižovatkách a v labyrintech volnomyšlenkářského hájemství po životě.
