Respekt, 20.11.2017
Jan H. Vitvar

„Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu.
Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil.
Podepsal se a předal to prvnímu řediteli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec byl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.“ Tak vzpomíná hudebník Vratislav Brabenec v letošní knížce Podoby na ředitelování výtvarníka Jana Steklíka Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, nejoriginálnějšímu kulturnímu sdružení, jaké tu po druhé světové válce vzniklo. V dějinách českého umění ovšem téhle partě nespravedlivě patří jen okrajová pozice. Pár výstav se o ní sice udělalo, poslední loni v roudnické Galerii moderního umění. Jenže v seriózním kunsthistorickém kánonu je braná víc jako sbor hospodských recesistů, v lepším případě svérázných kulturních odbojářů, kteří si svobodomyslnost udrželi i během normalizace. Nikoli jako něco, čím by mělo smysl dál se vážněji zabývat i po stránce výtvarné. Jak totiž psát monografii o lidech, kteří si nad pivem v rámci uměleckého gesta utírali brýle nakrájeným gothajem a jejichž hlavním programem bylo „bezdůvodné veselí“?
Monografie se zatím nedočkal ani Jan Steklík. Spolu s Karlem Neprašem šéf a ideový motor skupiny, jejíž výjimečná schopnost kreativně tvořit a spontánně se bavit i v totalitních časech inspirovala Ivana Martina Jirouse ke zformování českého undergroundu a otevřenému boji proti systému. Steklík s Křižovnickou školou takhle daleko nešel: místo snahy o změnu si „jen“ hledali ostrůvek nezávislosti, který jim poskytla právě hospoda a život zcela mimo oficiální galerijní a vůbec kulturní provoz.
Steklík nedokončil ani střední průmyslovku a celé výtvarné vzdělání získal ve „škole života“. Nad pivním půllitrem se rodily i jeho kresby. Na autodidakta měl výjimečně jistou ruku, kterou by mu v subtilních tazích mohl závidět i mistr čínské tušové malby. Lyricky zachycoval, co viděl, chmelovou pěnu, stébla trávy, ňadra, ta obzvláště rád.
Jako se Křižovnická škola nebála dělat humor z věcí, z nichž se obvykle nedělá, troufal si hravý minimalista dělat věci, které se zpravidla nedělají. Jako když v roce 1970 pokryl louku u Lemberku balicím papírem, proměnil ji v Letiště pod mraky a na závěr zapálil.
Ze svazu umělců ho po invazi vyrazili, vystavovat začal po revoluci. Letos v září měl v Mariánských Lázních výstavu Steklej humor na festivalu Marienbad, na cestu se ale v devětasedmdesáti letech z rodného Ústí nad Orlicí, kde žil, nevypravil; prý se na ni necítil. Minulý víkend mi od Vráti Brabence přišla esemeska, že Jan Steklík náhle umřel. Podle Steklíkovy ženy Marie „byl ještě v pátek na pivu a v sobotu už se neprobudil“. Pohřeb se na ústeckém hřbitově koná toto úterý v pravé poledne, Steklík u toho tentokrát nemůže chybět.