Hana Slívová, Magazín Aktuálně
Datum: 13.11.2017

Pro Jana Steklíka a jeho přátele byla svobodomyslná kolektivní hra spolehlivou formou obrany proti totalitnímu nátlaku.
Jan Steklík je nejvýrazněji spojený s takzvanými „ňadrovkami“ – drobnými kresbami a texty na téma ženského ňadra.
„Měl tenkou, poetickou linku, která se po revoluci dobře hodila k ilustracím knížek brněnského nakladatelství Host, vzpomíná na Steklíka výtvarník Jiří Slíva. Rád také vzpomíná na jeho humorné instalace, které vyráběl spolu se sochařem Karlem Neprašem (1932-2002).

S tím se Steklík setkal poprvé v ateliéru Jana Koblasy na začátku 60. let. V roce 1963 pak společně založili Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu.
Škola – tedy sdružení výtvarníků, spisovatelů, básníků a dalších umělců, kteří propojovali realitu všedního dne s uměním a happeningy – vznikla na jednom z pravidelných setkání v hospodě U Křižovníků.

Součástí skupiny byli kromě Nepraše a Steklíka také Neprašova tehdejší manželka a výtvarnice Naďa Plíšková, básník Ivan Jirous a jeho žena Věra, básník Eugen Brikcius a jeho žena Duňa, historik Josef Kroutvor, překladatel Jaroslav Kořán či malíři Zdeněk Beran, Rudolf Němec, Zbyšek Sion a řada dalších osobností.
Jak Steklíka cituje Česká televize, Křižovnická škola byla nevysychající studnicí nápadů – ztřeštěných, bláznivých a hlavně humorných. „Měli jsme ale vždycky víc projektů než realizací. Těch bylo vlastně minimálně. Buď na to nebyl čas, nebo se vymyslel zase další nápad.“
V roce 2012 uspořádal Archiv výtvarného umění v pražském Doxu Křižovnické škole výstavu. „Svými akcemi, názory a postoji škola bořila nejrůznější tabu, představy a konvence, narušovala hranice mezi každodenními událostmi – hlavně pitím piva a uměním,“ napsali tehdy organizátoři.

„Nepolitická činnost Křižovnické školy tak po svém reagovala na stav společnosti. Pro křižovníky a jejich přátele byla svobodomyslná kolektivní hra spolehlivou formou obrany proti totalitnímu nátlaku. Díla vznikající v době největšího rozkvětu školy jakoby na okraji obecného zájmu dnes patří k hodnotám českého moderního umění.“

Věčný hračička

Jan Steklík se narodil v roce 1938 v Ústí nad Orlicí, kde nedostudoval Střední průmyslovou školu textilní.
„Měl jsem tam průser. První malér vlastně byl, že tam byl kamarád, co mu táta emigroval do Vídně a posílal mu gramofonový desky, dekadentní s americkým jazzem,“ vzpomínal Steklík pro Českou televizi.
„My jsme dělali kulturní pořad, před vyučováním jsme ve školním rozhlase hráli ty jazzové desky. Ředitel se šéfem KSČ té školy mě pozvali na kobereček a dostal jsem trojku z mravů. Pak se to přehrnulo a já tam přestal chodit.“

To mu ale nebránilo rozvíjet svůj vlastní styl: od prací inspirovaných geometrií přešel k informelu a strukturám, do nichž fyzicky obtiskoval realitu, například nedopalky cigaret.
Ve druhé polovině 60. let se staral o vizuální podobu brněnského časopisu Host do domu, ilustroval také básně Jana Skácela a kreslil pro časopis Věda a život či Veronica.

„Honza byl konceptualista s velkou obrazností, s laskavým humorem, věčný hračička, který hravostí svých děl šířil kolem sebe čirý pozitivismus. Vizionář, kumpán, učitel. Krásný člověk. S jeho odchodem končí jedna velká éra,“ napsal v nekrologu Orlického deníku ústeckoorlický režisér a herec Josef Jan Kopecký.

https://magazin.aktualne.cz/kultura/zemrel-jan-steklik-vytvarnik-ktery-rad-pil-pivo-a-s-karlem-n/r~38542814c87b11e7a4500cc47ab5f122/