Lidové noviny, 16.11.2017
BŘETISLAV RYCHLÍK
Honza Steklík byl pro mě jedinečný kamarád, uvedl mě do života jiného, než jsem znal. Teď bude ředitelství KŠ navždy jinde…“ – člen kanadské sekce Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a bývalý kytarista Plastic People Paul Wilson takto reagoval na zprávu o smrti posledního z dvojice ředitelů Karel Nepraš – Jan Steklík. Pro pořádek a dějiny musím uvést, že v počátcích byli krátce ředitelé samozvanci tři, ještě grafik Karel Dvořák. Paul Wilson se se Steklíkem poznal hned po příjezdu do Brna. Já také. A měl jsem pocit, že jsme přátelé odjakživa.
V onom roce 1982 nás s Jánem Sedalem vyzval, ať mu po letech zákazů otevřeme poloilegální výstavu kdesi v aule veterinářské školy. Chtěli jsme mu na vernisáži umýt nohy v pivu. Ten den umřel kritik Oleg Sus, Steklíkův redakční druh z kultovního Hosta do domu. Pivo jsme vypili, lavór zapomněli v hospodě. „Steklík je proteovská a šaškovská postava, pro svoji nezařaditelnost věčný outsider českého výtvarného života.“ Ministr vnitra Křižovnické školy Berijous byl kunsthistoricky vzdělán a znám jako Ivan Magor Jirous. Ten teoreticky i prakticky věděl, o čem mluví.
Ke Steklíkovým po všech stránkách originálním a výjimečným výtvarným kvalitám jistě budou psát jiní. Já připomenu jeden divadelní plakát a jednu akci. Pro představení Bratrů Karamazových v Divadle Husa na provázku vytvořil plakát z počmárané účtenky z laciné hospody. Přeškrtnutá piva jako kříže. Po pádu železné opony byli výtvarníci z obou jejích stran vyzváni k vytvoření svého úsměvu Mony Lisy. Všichni se předháněli. Rusové, jako Američané. Mona Lisaměla zadrátované rtíky, zobák kačera Donalda, rtěnku lehké ženštiny, mříž. Ale tuto instalaci nezapomenu nikdy: jedna La Gioconda měla v místech úst zrcadélko. Každý, kdo šel kolem, se usmál a pro tu chvíli měla Mona Lisa jen jeho úsměv. Geniální a čistý koncept. To byl Steklík. Honza byl pověstný tím, že se nedostavoval na svoje vernisáže. Umřel stejně. Lehnul si a nedostavil se na výstavu života.