Mně se krása snoubí s legračností

Rozhovor s Janem Steklíkem, zaznamenaný v Brně, na sklepní scéně Skleněné louky, při večeru Potulné akademie 18. srpna 2005. Z důvodu rozsahu byl rozhovor v dohodě s autorem krácen.

JEF: Šedesátá léta. Jaká by byla tvoje charakteristika šedesátých let?

JS: To je velice obtížný. Pro nás to byla zvláštní doba. My jsme především byli hrozně mladý. Chtěli jsme spoustu věcí, který byly vlastně všechny zakázaný. Měli jsme to štěstí, že jsme potkávali různý lidi jako třeba Jiřího Koláře, kterej k Honzovi Koblasovi, do ateliéru chodil a nosil nám všelijaký strojopisy, Becketta, Ionesca… Tu literaturu, která byla v podstatě zakazovaná. Pro nás to byla doba hrozně nadšenecká. Knížky a různý pásky jsme si půjčovali. Mikuláš Medek měl přítele, Luigiho Nona, to byl italský skladatel, velmi levicový,
a ten mu vozil všechny možný pásky s nahrávkama. Takže jsme poslouchali Stockhausena, Varèse, všechnu tu novou hudbu, a zároveň jsme poslouchali jazz. Ornette Coleman, Don Cherry, Cecil Taylor, John Coltrane… A samozřejmě rock’n’roll. Ten jsme zase měli z Radia Luxemburg. – V určitým ohledu ta doba byla taky hrozně romantická. Při všech těch nebezpečích, který tady byly.

JEF: To byla doba, kdy začínala Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu. Byls jedním ze dvou ředitelů této „školy“. Co z KŠ zůstalo do dnešních dnů? Obsahově – a personálně?

JS: No, personálně… Kolega už je v nebeský hospodě, s ním se už blbě komunikuje přes mikrofon – myslím Karla Nepraše… Ale co z toho zůstalo? Pepík Kroutvorů, pražskej kunsthistorik, říká: Po této generaci zbudou jenom legendy. Má úplně pravdu. Po nás toho asi
moc nezůstane. Je pravda, že ty raný šedesátý léta byly hrozně silný. Byla soudržnost, velikánská, a nejsilnější věci se dělaly právě tehdy. Tlaky dělají protitlaky, a ty protitlaky jsou dobrý, někdy. Tím nehájím tu dobu, ani trochu…

JEF: Do jaké míry bereš vážně povědomí o odborném zařazení do výtvarných kontextů?

JS: Mě ty škatulky opravdu nezajímaj. Mně je to úplně jedno. Škatulky jsou asi výborný pro kunsthistoriky, protože mohou udělat nějakej koncept, a když je to v těch škatulích, tak se může vydat knížka… Když seš mimo škatulku, tak co s tebou? Třeba můj kolega Nepraš byl jednu chvíli ve škatulce Nový figurace, a pak, když ta skončila, tak nebyl zase v žádný. On v tý figuře byl od začátku, ale když vznikl ten termín, tak tam byl taky. A když to odpadlo, tak tam zůstal, ale zase už byl úplně mimo ty tendence.
Mně vždycky Nepraš zajímal v tom, že to byl člověk, kterej byl naprosto poznatelnej, měl naprosto relevantní názor na věci a na život. On to všechno bral komplexně. Byl něčím nádhernej. Jednou jsem jel někde tramvají, někde takhle od Vyšehradu, a najednou koukám, jak tam po ulici Karel nese sochu, takovou stélu… Říkám si, sakra, co to ten blbec nese? Proč to nese? Tak jsem vystoupil, a vidím, že von čte knihu! Karel nikdy moc nečet’ knihy. Čet nějakou detektivku a říkal, že Naďa Plíšková mu nedala korunu na tramvaj. Nesl tu sochu do Mánesa, tak proto čet tu knihu.
To je zajímavý, jak jakási nuznost vedla u něho ke čtení. Když jednou taky zase neměl něco, tak k nám do hospody u Křížovníků přišli z Literárních novin kvůli vánoční anketě – a Nepraš přečet jedinou knihu. Byl to, myslím, Idiot od Dostojevskýho. Něco kratšího. Asi když něco nes’ zase…

JEF: Jak ses dostal do Brna?

JS: Do Brna jsem přišel v šedesátým sedmým, to jsme měli s Karlem výstavu v Moravským muzeu. Taky jsme dělali pro Hosta do domu. To nám hrozně pomáhal Oleg Sus, zapomínaný, výborný člověk. To jsme vždycky jenom tak přijeli, tady jsme se více méně namazali, a zase jsme jeli zpátky. Pak nám nabídli dělat knihu, v nakladatelství Blok. Jeli jsme v jídelním voze – to taky patří k šedesátým letům – a tam takovej rabijackej vrchní volal na všechny, „no tak vypadněte, vypadněte…“ a my jsme se ptali, to myslíte taky na nás? A on říká, „pánové, poznám své hosty! Tři koňaky!“ A hned to lítalo. My jsme taky měli peníze, a tak jsme to tak házeli, až jsme vystupovali na nádraží v Brně, že půjdem do toho Bloku. A von volal z toho okýnka – „Ještě jsem na řadě!“ A z okýnka podával další tři štamprličky. Tak jsme to tam dali a byli jsme úplně namazaný. Karel se praštil do nějakýho stožáru, měl bouli. Tu knihu jsme nikdy neudělali, protože jsme tam nedošli.

JEF: Jak prožils dobu po invazi „spojeneckých vojsk“ v roce 1968?

JS: V Brně jsem zažil zrovna tu okupaci. To bylo taky umělecký dílo nakonec, asi bez umění, ale umělecký dílo taky bývá bez umění někdy. Pamatuju, že tam byl taky Paul Wilson. Měl tady kanadský kamarády a nějakou Angličanku, takovou dlouhatánskou Angličanku, s dlouhejma vlasama, dlouhejma nohama, a oni jako že odjedou do Jugoslávie. Tak odjeli. Za dva dny mi volala, že jí to nebaví, že radši bude pít pivo v Brně. Že je na nádraží. Měla dva vobrovský kufry… Tak jsem vlek ty kufry, plazil se s nima do redakce Hosta do domu. Ale ona si spletla jeden kufr. Oni si totiž vezli kufr whisky, ti tři Kanaďani, a ona si spletla ten její kufr s tím kufrem tý whisky. To bylo dva dny před tou okupaci. – A pak jsme byli v klubu v Domě umění. Rádio hlásilo pořád: Bude mimořádně důležité hlášení… některý lidi z toho klubu utíkali, a Grania Jones, ta Angličanka, říkala, to známe, vy tady všechno kopírujete
ze Západu, Orsona Wellse, Marťani jak napadli Spojený státy, to je to samý. Pak tam byli dva úplně namazaný archeologové, ty tam seděli s náma, těm to nevadilo, nám taky ne. Já jsem říkal, Rusi jsou tady. A ona říká, kdepak, to je Orson Wells. A ti archeologové říkají, pojďte k nám na Akademii věd, tam je plno vína. My jsme zase vzali tři láhve whisky. Tam jsme se trochu mázli a šli jsme spát. A kolem nás takhle letadla vrčely a jel tam takovej tančíček malinkej, tančíček s padáčkem, a já jsem říkal, to je poněkud dražší inscenace než Orson
Wells, že? A duchapřítomná Angličanka říká: „Také se mi zdá.“

JEF: Onehdy jsem mluvil o tobě s Mirkem Holmanem, jak tě znával v těch letech, a on pronesl nádhernou větu: „Tahal Ladislava Klímu pod paží jak chodský dudák měch!“

To je hezká věta. Ale s Klímou mám jinou epizodu. Tehdy jsem chodíval s Erikou Abrams, která dneska dělá edici klímovskou, Američanka, umí perfektně česky. To už byly sedmdesátý léta. A ona mi jednou takhle říká: Hele, člověče, já jsem teď četla nějakou povídku od Klímy, nemohl bys mi sehnat nějaký knížky od něj? Ty vůbec nejdou
sehnat. A tam po Karlovým mostě šel zrovna Fanda Pánek. Básník Fanda Pánek. A říká, pojď na pivo. Tak jsme šli na pivo na Kampu. Von byl zrovna tehdy v antikvariátě, na Vinohradech myslím, zaměstnanej. Tak jsem řekl, víš, tady Erika by potřebovala nějaký Klímy. A von říká, kdy? Kolik Klímů? No všechny, co máš, co seženeš. A von: zítra ve dvanáct. A přišel s takovým štosem Klímů! Neuvěřitelný. A Erika říkala, víš, já studuju v Paříži, já ti to vrátím až za rok. A von říká, to nevadí. Za rok. Jednu si vemte. Dárek. Fanda Pánek! Ten byl skvělej. Jednou podepsal nějakej ten vázaci list s StB. A jakmile to podepsal, tak začal lítat po pražskejch hospodách, po Malý Straně, a každýmu říká: „Podepsal jsem něco s estébákama, dejte si na mě bacha!“ Všechno vykecal, a tím to skončilo, celá ta činnost jeho. Ale zasloužil
se o vydání Klímy, co teď dělá TORST. A Erika to edituje. Brikcius jí říkal Vřesovka. Taky takovej vřesovej zavoj nosila. Pak ho samozřejmě v hospodě zapomněla, a už nebyla Vřesovka pak.

JEF: Co vnímáš jako krásné?

JS: Já myslím, že krása je hrozně individuální. O mně se často tvrdilo, že mám rád věci, který krásný nejsou. To se říkalo taky o různejch ženskejch. Podívej, antickej ideál krásy je jinej než třeba renesanční. Vždycky se to měnilo. Já myslím, že je to individuální. Víš, mně se krása někdy snoubí s takovou legračností. Když je to trochu legrační, malinko, tak se mi to zdá krásný. A trochu šišatý! Já mám rád trochu disproporce.

JEF: Jak se ti líbí na světě?

JS: No, teď je tady příjemně…

Ptal se j. e. f.
Brno, Skleněná louka, 18. 8. 2005

V těchto dnech vystavuje výtvarník Jan Steklík v Kolíně nad Rýnem

Orlické noviny, 16. 9. 2000
Autor: Mirek Němec

Ústí n. O. – Výtvarníka, grafika a ilustrátora Jana Steklíka není třeba čtenářům Orlických novin dlouze představovat. Šest let ilustruje Promluvy faráře Erwina Kukuczky, svými obrázky doplňoval i fejetony mořeplavce Rudolfa Krautschneidera.

V těchto dnech je v Kolíně nad Rýnem, kde vystoupil 8. září v performaci „Para-dies & das“ v galerii na Wahlenstrasse na úvod společné výstavy s německou výtvarnicí Annegret Heinl. Práce Jana Steklíka a jeho německé kolegyně budou vystaveny do 24. září.

Rozhovor s Janem Steklíkem závěrem prázdnin se točil, jak jinak, kolem jeho práce, hudby, Ústí nad Orlicí a Brna (v Ústí je rodný dům Jana Stelíka, v moravské metropoli probíhá značná část jeho uměleckých aktivit).

Připravujete pro letošní podzim nějaké další výstavy?

„Ve zdejším kraji, v Letohradě na zámku, připravujeme na říjen společnou výstavu s Karlem Neprašem a Annegret Heinl. Vystavena budou i díla Naděždy Plíškové. Další výstava bude v listopadu v Brně. Potom bude výstava v Praze v galerii Gambit, kde se kromě Karla Nepraše a Annegret Heinl s námi opět představí Ben Patterson z USA, jeden ze zakladatelů skupiny Fluxus.“

Kromě výtvarné tvorby se občas věnujete humorným performacím a různým výstupům na hranici avantgardního divadla. Poslední takové vystoupení proběhlo v brněnském klubu Skleněná louka v červnu. Bude nějaké další pokračování?

„Něco snad bude na podzim. Nejvíc vystupujeme s Marianem Pallou, který je ve Skleněné louce jako doma, ale jinak se to střídá – spolupracoval jsem s kunsthistorikem Jiřím Valochem, s Karlem Neprašem, Eugenem Brikciusem, Annegret Heinl… A v maňáskovém divadle nám krásně pletla oponu kolegyně Mariana Pally Jana Kalinová.“

Ještě dlouho se bude asi mluvit o červnovém Týdnu dobré pohody aneb Ústí nad Orlicí 2000. Vychutnal jste si některou z akcí na ústeckém náměstí?

„Byl jsem si poslechnout jazzovou skupinu Františka Uhlíře.“

A celkový názor na festival tohoto typu?

„Je dobře, že se dělají podobné věci. Něco takového v Ústí chybělo nebo alespoň dlouho nebylo. Tento typ akce si tady vlastně ani nepamatuji. Pokud někdy něco podobného probíhalo, tak jsem tu asi nebyl… Na té akci bylo báječné, že šlo o to, aby na náměstí přišli lidi a pobavili se a ne aby se získalo tolik a tolik peněz. Vlastně je to jeden z trendů v kultuře – přivést ji na místa, kde denně lidi chodí – do ulic, na náměstí. Tedy aspoň jednou za čas.“

Co vás zaujalo v posledním roce z výstav prezentovaných v Ústí?

„Určitě Jan Novopacký. Mně se jeho malba líbí a pro mě to byla opravdu krásná výstava. Škoda, že s ním člověk nemůže zajít na pivo.“

Když malujete, pomáhá vám ať už k odpočinku nebo k inspiraci zdejší příroda nebo vaše zahrádka?

„To je určitě vidět na tvarosloví. Každá krajina na někoho nějak působí. Zahrádka účinkuje dobře. Práce na zahradě mě docela baví, člověk je jinak pořád u stolu a maluje. Takže buď jdu na zahradu, nebo si vyrazím popovídat s lidmi na pivo, člověk nemůže být pořád sám. Taky si pouštím muziku nebo čtu…“

Když jsme u hudby – máte nějaký konkrétní vztah k ústeckým hudebním legendám Jaroslavu Kocianovi a Bohuši Heranovi?

„Letos a předloni jsem kreslil do zpravodaje Kocianovy houslové soutěže. Co se týká osobních vzpomínek, pamatuji si jako malý kluk Kocianův pohřeb v roce 1950. Pana Herana jsem ale znal. Pracoval jsem koncem šedesátých let v Brně v redakci časopisu Host do domu, která sídlila v Besedním domě. Vedle je Janáčkova akademie, kde Bohuš Heran učil. A chodil na pivo do Besedního domu, kam jsem chodil i já. On tam sedával s rektorem brněnské univerzity a musím dodat, že i s krásnou sekretářkou. Postupně jsme se s panem Heranem potkávali, ono to ani nešlo se nepotkávat, protože to tam bylo dost malé… Měli jsme redakci v jedné části budovy, oni vždycky měli od jedné do tří zavřeno, ale nás v hospodě nechali. Obvykle jsem tam sedával s básníkem Janem Skácelem a s lidmi kolem Hosta. Pan Heran byl báječný člověk, mimochodem taky kreslil.“

K vám sem do Ústí jezdí na návštěvy řada známých umělců, jiní vás rádi potkávají. Naposledy se k vám bouřlivě hlásil člen divadla F. R. Čecha Oldřich Navrátil i někteří další členové tohoto ansámblu.

„Jednou jsem se s Oldřichem Navrátilem setkal na nádraží v Brně a on, protože stál ve frontě, mi měl koupit lístek do Ústí. Jenže mi koupil lístek místo do Ústí do jeho rodné Třebíče. Mimochodem na zádech měl ruksak, kde měl velký demižón vína, snad dvacet litrů. Takže jsme nakonec vezli víno jeho dědečkovi… Dědeček byl kouzelný člověk, výzdobu bytu snad měl ještě z Rakouska-Uherska a jinak všude samé láhve. A když jsme si chtěli přiťuknout, odmítl a hrdě prohlásil: Já si neťukám, já piju pořád!“

Je nějaké zákoutí v Ústí, které vás nějak oslovuje?

„Ústí se od mého dětství hodně proměnilo. Hodně domů i uliček je zbořeno a to je ve všech případech určitě velká škoda. V Ústí se bouralo snad víc než jinde. Tím se proměnil i ráz města. To se ví, že například když jdu kolem místa, kde stávala restaurace U Frimlů, že mi vadí, že místo ke stolu bych si měl sednout do trávy.“

Vaší kreslířskou tvorbou se prolíná mimo jiné dlouhá série tzv. ňadrovek. Jak byste okomentoval tuto práci?

„Ňadrovek jsem nakreslil hrozně moc. Už v Hostu do domu, kde jsme se s Karlem Neprašem střídali na zadní straně, se stávalo, že některé brněnské holky říkaly: Tak tohleto kreslil podle mne. Ono to někdy ani nebyla pravda, ale holky si to podle tvaru třeba mohly domyslet.“

Kreslíte ňadrovky i dnes?

„Někdy ano, ale jen když mám nápad. Já jich nekreslím moc. Vždycky jak se udělá něčeho moc, tak to potom ztrácí… Hodně ňadrovek bylo publikovaných, vyšla mi i kniha, něco bylo i v jiných knížkách, hlavně ale v časopisech a novinách. Ale nových ňadrovek v poslední době je nepatrně.“

Svědčí ňadrovky o vaší speciální zálibě v této ženské partii?

„Když vám řeknu, že mám u žen rád palec od levé nebo pravé nohy, tak mi stejně nebudete věřit… Ňadra se vždycky malovala, kreslila nebo nějak ozřejmovala…“