V poslední době, vlastně letos, jsem napsal o Janu Steklíkovi dva texty, které jsem četl na úvod dvou výstav, které pořádali jiní vystavovatelé: v březnu Vladimír Šikula ve své brněnské galerii T 23 a v prosinci organizátoři klubu Modrý Trpaslík v České Třebové. O jednom člověku dva texty za rok – aspoň pro mne – je dost. Ale co s tím, když jsem se rozhodl obnovit – v roce 2002 přerušené – vernisáže v redakci? Tedy poprvé je to jakoby výstava v pravém slova smyslu osobní. Co tedy osobně pro vás a pro Honzu Steklíka mohu udělat? Zkusím to takto:

Skrze Honzu jsem se poznal s hlavním redaktorem časopisu, který vydává Nadace Veronica. Přislíbil jsem, že do tohoto – po výtce ekologického – periodika napíšu text do jejich rubriky „Krajina mého srdce“. A protože se šéfredaktorovi zmíněné Veronicy tento můj text zdál příliš krátký (prý mám dopsat ještě tisíc znaků – což udělat při vší úctě nemohu, protože každý text má začátek a konec a tento text pro mne skončil), tedy s ohledem na to, že se domnívám, že tento můj text, loni v říjnu napsaný, pro svou krátkost publikován nebude, přečtu jej aspoň vám. Je v něm hodně motivů, které jsou propojeny s některými náměty posledních prací Jana Steklíka: diamanty uhelných hlubin i povívající tráva městských krajin. Tento text se jmenuje Hledá se beránek:

Jsem městský člověk. Namlouval jsem si sice někdy v útlém mládí, že patřím rudimentárně na venkov, kde jsem se sice narodil, ale nikdy svobodně a odhodlaně nežil. Byl jsem a jsem městský člověk. Původem navíc z ultraprůmyslové Ostravy, ze zakouřeného a špinavého předměstí, z popílkové krajiny padesátých a šedesátých let. Ta krajina je sice po staletí průmyslově městská, ale existuje v ní i cosi, co bych právem nazýval přírodou. Přírodou brutálně zaprášenou a naftově-benzínově páchnoucí, ale jaké jsou rozdíly mezi vůní a pachem, mezi krásou vegetace duhově zářící jitřní rosou Stvoření, a mezi vegetací bující v nepřízni továrních kouřů a prachu ulic? Ostatně „čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší“, píše Léon Bloy. Není času přírodního, a času nepřírodního. Tak či onak vždy žijeme v přírodě, jen různě modifikované lidskou prací a lidskými – šťastnými či nešťastnými – zásahy do ní. Bloyovu větu jsem si vypůjčil z prózy básníka Štěpána Kameníka Beránek. Je to próza autobiografická, próza reflexivní, próza „o hledání (obětního) beránka“. V jistém smyslu žiju v pocitu, že „krajina mého srdce“ je plna tohoto hledání. Ptal se mě onehdy jeden přítel, dost stižený nemocí střev a trávícího traktu, když do sebe odevzdaně soukal příliš ostrý guláš, který mu předložili: „Proč vůbec musíme jíst?“ Odpovídám bez přemýšlení: „Proto, abychom museli pracovat!“ Ostrava, krajina mého srdce, krajina, která není. Příroda, která není. Příroda, která je nastavovaná ekologicko-ozdravnými projekty, čímž mně samému už zcela mizí ze zorného pole, z mého srdce vezdejšího. V próze Beránek Štěpán Kameník píše: „Ale proč by se to vlastně mělo měnit? Já nevím… Letnička, když má plody, začíná uvadat“. Hledá se obětní beránek. Jak je to zvláštní! Když tu prózu dnes po letech pročítám, nenacházím tam větu, kvůli které se mi tento text vlastně vůbec vryl do paměti. Větu – metaforu či skutečný popis – o beránku popásajícím se na zaprášené trávě kdesi u trati. Snad ještě i s botanickým názvem těch travin, na nichž se pásl. Nevím proč, ale jinde než v Ostravě to být nemohlo. Aspoň pro mě, jako dnes, jako kdysi. Jen tento popis už v textu nenacházím. (Snad že jsem měl dvě verze této prózy, nebo šlo o text úplně jiný…) Trsy špinavých trav, kalová jezírka, rybník Platonek, čibuky trhané a zapalované u podzimních ohňů na poli, když z řežavého popela vytahovány pečené brambory, tak blízko fabrik, tak blízko vysokopecních odpichů, tak blízko oranžového kouře dusíkárny, jejíž pouhé jméno už jako by jaksi předběžně a dědičně ztěžovalo dech. A to je ta krajina mého srdce, krajina, která není. Krajina, kde se hledá beránek.

J. E. F.
30. 1. 2007