Jednou přišel úplně vyhladovělej Steklík ke Svitákům a ptal se, jestli nemám na polívku. Mám, odpověděl jsem. Zašel jsem za Bohouškem-pinglem a požádal ho, ať Steklíkovi přihřeje čtvrťák rumu, dá ho do toho alpakovýho polívkovýho hrnku a dá mu to. Bohoušek přišel s utěrkou na levý ruce a hladovýmu Steklíkovi, kterej si už celej natěšenej leštil talíř ubrouskem, nalil teplej rum. Honza jej po lžících snědl a nic neřek’. Kdyby, tak… To je ten humor bez vtipu!

Jindy přišel Olaf Hanel – sochař, malíř a tehdy i grafik. Seděli jsme s Magorem a mlčeli. Magor řekl: Nesnáším brejlatý lidi, přestože měl taky brejle už vod narození. Zrovna byl v balíku a žral gothaj. Sňal Olafovi brejle a dvěma kolečkama gothaje Olafovi brejle vyčistil. Olaf si je nasadil a neviděl nic. Další důkaz toho dodatku KŠ – bez vtipu.

Největší věštkyní naší školy byla nepopiratelně Naďa Plíšková. Přeřvala vždycky celou hospodu. Začínalo a taky končilo to tím, že vona má tři akády a ten blbeček Nepraš jen jednu. A ještě vždycky dodala: Von je z tak chudý rodiny, že ani nemaj hrobku! Špatný bylo, když se k nám přivrtěly mladý kunsthistoričky. Obořila se na ně, že sou to stejně nějaký Karlovy kurvy, a proto přišly. Na závěr dodávala, že nechápe, že je to umění ještě baví. Holky se většinou rozplakaly, protože ten humor bez vtipu je ještě tenkrát na fildě neučili.

Zpátky ke Steklíkovi. Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu. Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil. Podepsal se a předal to prvnímu řiditeli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec nebyl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.

Dr. Zemina z galerie přijel jednou k Neprašovi do ateliéru v Dejvicích, že chce koupit něco od Nepraše. Zrovna jsme zkoušeli se Snem noci svatojánský takzvaný hábovky. To byly lidovky hraný v různejch tóninách. Zemina poslouchal a vypadal, že by rád pochopil, vo co de. Karel se s ním vůbec nebavil, jen hrál a usmíval se na něj. Zemina se nějak vymluvil, že ještě něco má, a odešel bez sochy, bez domluvy. Vrátil se za chvilku s tím, že vyboural trabanta, když vjížděl do provozu. Tak silně na něj zapůsobily naše hábovky!

Nedávno jsem hrál na nějaký vernisáži, kde bylo něco vod Steklíka i od Nepraše. Karafiát-kytarista se mě ptal, kolik je těch křížovníků. Asi tak pět, jsem mu řekl. A všichni tu jsou, jen chybí Steklík. Honza přišel pozdě a vůbec ho nezajímalo, že má výstavu.

Jednou sbalil Steklík kočku. Požádal básníka Peťáka o klíč od chalupy na Sázavě. Po týdnu ta kočka přišla ke Svitákům a my se ptali, jaký to bylo. Jenom zaštkala: Kdyby si ten Steklík za tejden aspoň sundal tu džínsovou bundičku!