k výstavě „Houby pro Johna Cage“ Jana Steklíka, k souběžné výstavě hub
a k Evropskému dni netopýrů v Muzeu města Králík – 5. září 2008

„Všední život pokládám za fascinující. Pokud se umění přiblíží všednímu životu, zpřístupní nám jeho krásu.“
„Nejlepším učitelem je pro žáka jeho vlastní práce… – proč se nepoučit z vlastního díla?“
„Nejmilejší hudbou je mi ta, kterou jsem ještě neslyšel.“
John Cage

Byl jsem přizván mezi mykology, což mě sice naplňuje nadšením, ale současně mé sebevědomí poklesá, protože mykolog nejsem. Ostatně kdo je mykolog? Přítel-muzikant mi vyprávěl onehdy příběh, že někde na německém turné hráli ping pong výtiskem Smotlachova Houbařova atlasu, neboť jednomu ze stolních tenistů se nedostávalo pálky. Bylo to snad pro mykologa nějaké ponížení? Urazil by se inženýr Smotlacha? Pochybuju.

Ctěné publikum mi promine, že místo „houby“ budu říkat „hřiby“, stejně jako mi geografové promíjejí, že říkám Českomoravská Vysočina místo „Vrchovina“, jak si přejí oni. Na hřiby jsme totiž chodili jako děti i jako už odrostlejší chasníci, a sbírali a vyhledávali ve stráních Farského lesa, „kuřátka“, „babky“, nepochybně taky označení nesprávná.

Hřiby a netopýři. Jednou jsem se v noci probudil, bylo září, jemným svistotem jakoby křídel. Rozsvítil jsem a bylo mi jasné, že jsou to netopýři. Bylo chvílemi v místnosti až temno. Byl jsem rozespalý a chtěl tato zvířátka vyhánět ručníkem. Neuspěl jsem samozřejmě, a nakonec jsem to vzdal. Přivřel jsem akorát okna se záclonami, aby nemohli vlétnout další. Ti, kteří v místnosti byli, se schovali za obrazy, mezi knihy do knihovny, do záhybů garnyží při stropě. Ráno jsem je odchytával do krabičky. Bylo jich 54. Byli nádherní, krásní, drobní a bezbranní. Nevěděl jsem, co jiného, než jim dát možnost opět ulétnout oknem. Zmizeli okamžitě. Zůstal jsem sám a najednou mi to bylo trochu líto. Proč by nemohli žít se mnou? A mohli by vůbec žít se mnou? Už nepřiletěli. Druhý den jsem v novinách četl, že jedna stařenka v Plzni jich měla v bytě 320. Musela zavolat hasiče. Co udělali ti hasiči? Chovali se lépe k těmto nočním letcům než já?

Letos prý bude hodně hub. Jak to vědí? Na houbách mě vždycky fascinovalo, že nikdy jsme nevěděli, kolik jich bude. Kolik jich je. A většinou ani, kde jsou. Pro mne, nemykologa, je to tajemství. Před několika dny jsem viděl své dva přátele nést z lesa ohromný, asi metr zdéli zvící, kotrč kadeřavý – sparassis crispa –, na nosítkách, jako se v Holandsku nosí sýry při slavnostech. Byl to úžasný artefakt. Boží artefakt. Něco zcela jiného než „Houby pro Johna Cage“ Jana Steklíka. Ty jsou artefaktem člověčím. John Cage říká, že „nejmilejší hudbou je mu ta, kterou ještě neslyšel“. Ani my jsme tyto „Houby pro Johna Cage“ dosud neviděli. Vidíme je teď, v tomto čase, v tomto prostoru, s těmi a těmi lidmi. Romantický princip místa, času a osoby. To vše dohromady tvoří svobodu. Svobodu člověka, svobodu netopýra i svobodu kotrče kadeřavého i jedovatě fialového jidášova ucha. Nemám rád „vědecké“ definice svobody. Mám rád svobodu svou, svobodu přátel, a svobodu netopýra ušatého jako nedělitelné aspekty svobody veškerých tvorů a stvoření Božích.

Napsáno v hospoda Mandragora, putyce rockowe, ve středu 3. září, 22.27. Odcházím, z reproduktorů zrovna zpívá Ray Charles píseň Georgia On My Mind. Slovo zůstává. Ať už slovo „hřiby“ nebo „houby“. Jazyk je vážný, důsažný, důkladný a marnotratně a libovolně neměnitelný. Jazyk je svoboda, jazyk je komunikace, jazyk je jediné smysluplné bytí. SLOVO. Které bylo na počátku – a bude na konci.

J. E. F.