Veronica, časopis pro ochranu přírody a krajiny, 1998, roč. 12, č. 2, s. 50.
Autor: Václav Štěpánek
Dílo Jana Steklíka bylo během jeho četných výstav v poslední době, jimiž mu kulturní veřejnost splácí dluh za téměř dvacet let výstavního mlčení, věhlasnými kunsthistoriky proklepáno z mnoha stran. Hovoří se při tom o nebesky čisté lince, o umění výtvarné zkratky, sami Křížovníci, jichž je mistr spoluředitelem, pak o čistém humoru bez vtipu a mohli bychom pokračovat a pouze bychom opakovali pravdy, které byly na Steklíkových vernisážích stokrát vyřčeny a v recenzích již mnohokráte napsány. Málokdo z těch renomovaných badatelů si však všiml pozoruhodného fenoménu Steklíkovy tvorby, totiž jeho umanutosti krajinou.
A přece tvoří Steklíkovy krajiny nezanedbatelnou součást jeho mnohotvárného díla. Krajiny zavírací, střihy na krajiny, krajiny – omalovánky, proslulé krajiny s ňadrem, či krajiny – pérovky, které provázejí i náš časopis. Ptáte se odkud tato Steklíkova vize, když je mistr znám po výtce spíše jako člověk městský, jehož krajinnou doménou jsou malebná zákoutí restauračních zařízení? Mistr sám však žije vlastním, dvoudomým životem. Vždy, když na dlouhé týdny pojednou není k nalezení na známých brněnských místech, žije v skrytu, v domě pod olbřímí hrušní obrostlém psím vínem, v poklidném zákoutí svého Ústíčka (Ústí nad Orlicí – pzn. V. Š), kde na sebe nechá působit pozoruhodně členitou a historií dýchající krajinu blouznivců našich hor. Jí přizpůsobil dokonce i svoji zahradu, zahradu řekli bychom ekologicky stabilní, biodiverzní, kde různě tvarované záhony plynule přecházejí do květnatých mini lučin a nik, osídlených léčivými bylinami. Samozřejmě však nejen idylický dům a ekologická zahrada je to, co Mistra na svém rodišti fascinuje. Je to také, a především, řekli bychom, restauračnost orlické krajiny.
A vskutku snad nikde u nás není v krajině dochováno tolik vzácných a památných výletních hospůdek, starých chat či dřevních venkovských náleven s lavicemi podél stěn a okny přivrácenými k nejhezčím výhledům do dálav. Měl jsem několikráte to štěstí, že jsem Mistra doprovázel po jeho oblíbených místech – Andrlově chlumu, Klopotech, Kozlově, Libchavách a při výhledech z útulných dřevěných interiérů do plenéru jsem pak rázem pochopil Steklíkovu techniku zavíracích rámečkových krajin – ten rámeček, vesměs ještě starý, poctivě prvorepublikový, totiž právě tvoří ono hledané sepětí restauračního dřevěného intravilánu s přírodním extravilánem. Také jeho ramínka, která často vystavuje, jakoby symbolizovaly ten starý útulný a bohužel zanikající svět podorlicklých krajinných hospůdek. Steklíkova láska ke krajině však také vyústila v dlouhodobou spolupráci s časopisem Veronica.
Ať již otevřeme kterékoli z čísel Veroniky, dýchne na nás z nich nejen čistá grafika zvěčnělého již Oldřicha Bárty, ale také neméně čistá kresba Steklíkova, přibližující aktuální témata ochrany přírody a krajiny tím nejněžnějším kreslířským způsobem. Když s námi začal Steklík spolupracovat, bylo mu něco pod padesát, a neměl tehdy, protože byl někdy na počátku sedmdesátých let odhalen jako „škodlivý surrealista“ mnoho příležitostí k publikování. A zůstal nám věrný až do té své šedesátky, kterou oslavil, přestože dnes musí nabídky k publikování odmítat, a bohdá že tomu tak bude i nadále. A proto, milý Jene, ad multo anno, či pěkně po slovansky, na mnogaja ljeta…