Janu S.

Říká se houby, ale u nás se vždy říkalo hřiby. Ve stráních Farského lesa jsme vyhledávali kuřátka, babky, ryzce, v září václavky. Maso lesa. Hřiby. Jako pro nás neexistuje slovo „Vrchovina“ nýbrž Vysočina. I slovo párek je zajímavé. Jaksi druhotné, protože znamená něco jiného než uzeninu. Jsou to uzenky spojené po dvou. Slova zde zklamávají. Slovo může mást, v slově můžeme být chyceni. Ne tak v obraze, v kresbě. Člověk konec konců je bytost vizuální.

Život poznáváme tak, že do něho vstupujeme. Dovídáme se tak, že se řízneme o hrany reality, že zpoza prudce vyletivší ranní rolety nás uhodí do očí oslnivý žár slunce. K tomuto uvědomění směřuje snažení umělce. Vidět dosud neviděné. Zobrazit, vyjevit, poznat. Cítit právě teď a tady něco z hlubin paměti a imaginace dosud neuvědoměné.

Co chcete měnit? Každá změna je k horšímu, aspoň povětšinou, projevem pudů ambicí a snaživosti. Jinou věcí je stálost, zrání, číhání na zázrak nápadu, na obraz, na záblesk vytanuvších spojitostí, vertikálně-horizontálních, vidění toho, co by mohlo být (skrze, a pouze skrze nás) a nasazení pro to, co bude, co posléze je. Otázka tvorby je otázka trpělivosti a věrnosti. Někdy stačí pouze být a nedělat vůbec nic. S přáteli pít pivo, obveselovat ducha příběhy, konverzačními zkraty, vnímat měkké hrany světa přibroušené tabákovým dýmem.

Tvorba není výkon, tvorba je charakter.

e. f. v Brně, 7. října 2008

„Všední život pokládám za fascinující. Pokud se umění přiblíží všednímu životu, zpřístupní nám jeho krásu.“

„Nejlepším učitelem je pro žáka jeho vlastní práce…  – proč se nepoučit z vlastního díla?“

„Nejmilejší hudbou je mi ta, kterou jsem ještě neslyšel.“ – John Cage