Chtěl jsem psát o poctivosti. Vnitřní i vnější. Chtěl jsem psát o niterné duši díla, o magické existenci věcí, těch jsoucích i těch imaginárních, o propojeném vidění tvůrce uměleckého díla a jeho světa, a světa a vidění našeho, nás diváků, nás pozorovatelů, nás konec konců taky účastníků, i když třeba jen mlčících v údivu, zamyšlení nad tím světem, který nám skýtá pohled našich očí. Na dně toho ovšem, co jsem chtěl psát, je stejně příběh, příběh náš osobní – a příběh tvůrců, do něhož nás vtahují vizualizací své myšlenky, představy, často mimoděčným procesem jakéhosi jen intuitivně kontrolovaného tíhnutí. Ale vždy tak či onak příběh. Zvláštní druh příběhu. Příběh, pro který jako by existoval více prostor než čas. Mlčení a prostor.

Chtěl jsem psát o hledání toho příběhu uvnitř věcí, těch jsoucích, i těch fantaskních, které v hravém konceptuálním tvoření atakují brány naší imaginace. Tak či onak pro umělce platí cesta po hraně světa stvořeného a světa jejich vlastního vidění. Cesta nezastupitelná, nedelegovatelná, třeba i ve spirálách rotující, třeba i kruhem. A to je zvláštní druh příběhu, o němž jsem chtěl psát.

Vrátil jsem se z nočních pochůzek, usedl ke stolu a začal psát text, který jsem nazval:

Jádro trávy, věže partitur

Nic už není, jaké bývalo. Přemýšlím, co napsat, procházím nocí zrovna kolem vchodu jedné kavárničky, dávno již zavřené, tři schůdky a malý prostor přede dveřmi, pokrytý zeleným odolným kobercem, na němž v noci, ještě před několika lety, spával bezdomovec, Toníček, chlapík už v letech, kdysi se pohyboval mezi světskými, jak se říká v Čechách, mezi komedianty, zůstala mu zásoba barevných kravat a košilí a taky už trochu pouličně ošuntělý oblek tmavomodré barvy se stříbrnými knoflíky. Už tady není, už tam neleží. Několikrát jsem ho pozval na jídlo. Říkal mi, nevím proč, „Jimy“. „Budu ti říkat Jimy,“ prohlásil jednou mezi jídlem, a při tom zůstalo. Procházím nocí kolem těch kavárenských schůdků, jsou opuštěné, prázdné, chladně chmurné. Nikdo už tam neleží. Všechno už je jinak. Příběh. Jeden příběh dovršený. Už tady není, už tam neleží.

Skutečný příběh. Příběhy se prolínají. Jeden končí, druhý začíná, promítá se film na sítnici oka, příběhy se prolínají, začátky a konce.

Umělecké dílo je utkvění. Zastavení. Pevné ukotvení v uplývavosti světa, zjevování světa jiného. I když je dílo umění především ceněno podle toho, zda je dobrým uměním, snad ještě důležitější je jeho zasazení do života. Do života tvůrce, do životů našich. Vidění – a propojení mezi našimi vlastními sny a vizemi s viděním a vizemi autora. Zde na stěnách vidíme jemná, hravá a s křehkou citlivostí dotažená díla konceptu destruovaných partiturních šestilinek na jedné straně (dílo Annegret Heinl) a obláčkových subtilních akvarelových ostrůvků na straně druhé (dílo Jana Steklíka). Jistý druh vyvažující a vyvažované symetrie, dichotomie dvojího pohledu na tytéž partiturní linky, na linky bez not. Obojí je jistým konceptuálním hledáním, propojením mezi potenciálním, neexistujícím notovým zápisem, hudbou kdoví kde ukrytou, ztajenou, třeba i na nejnižší možné decibely ztišenou, nebo dokonce jen tušenou. Výraz vizuální, světelná hudba vlastně.

Hudbu chápu v jejím základní tíhnutí jako vertikální. Výtvarný projev naopak jako jdoucí příběhově od bodu k bodu, v horizontu očí, v horizontu třeba i jen imaginativně vnitřního vidění. Nebo tak zvaného „druhého zraku“ keltských bardů.

V umění výtvarném je obecně velmi šalebný pojem „skutečnosti“. Malíř Whistler kdysi prohlásil, že „říci umělci, aby pracoval podle skutečnosti, je totéž, jako říci pianistovi, aby se na piano posadil“. Máme zde před sebou ještě jednu výtvarnou řadu – kromě dvojího autorského pojednání notových papírů v provedení Annegret Heinl a Jana Steklíka. Je zde ještě mírně bizarní řada jakýchsi travních věží druhého z jmenovaných umělců. Věže z trávy. Stébla trávy, cizelérským kašírem vtěsnaná do nejrůznějších věžovitých tvarů. Této sérii barevných kreseb se Jan Steklík věnoval během svého pobytu v Kolíně nad Rýnem v létě letošního roku. Tam ostatně vznikla i ona série zde rovněž vystavených partitur. Skutečnost. Čím je pro umělce skutečnost? Jeho úkolem je především neobejitelná nutnost vytvořit skutečnost vlastní. Takovou, která nahlíží na lapidární realitu z distance, dopouští se zkreslení, ironie, vtipu, postuluje paradox. To jsou ostatně převažující znaky celého díla Jana Steklíka, které se neochvějně, v klidu a v přesvědčené kontinuitě proplétá již pátým desetiletým výstavního a performativního působení. Není chtěným vymýšlením variací na světová trendová tíhnutí, je naopak nenápadným, ale důsledným, na milimetr přesným velmi osobním směřováním. Skrze zákruty vtipu, nápadů a jemného humoru. Tyto atributy nelze vymyslet. Ty musejí přijít k trpělivě čekajícímu, byť v pohotovosti číhajícímu tvůrci. Travní věže. Je jich hodně. Ale je jich akorát tolik, jak jim život dal prostor a určení. Pro potěchu oka i duše nás pozorovatelů.

Celá instalace kreseb a artefaktů Annegret Heinl a Jana Steklíka se vyznačuje úžasnou jemností, minimalistickou uměřeností a mírně ironickým nadhledem a odstupem od vážných pseudopatetických témat, ke kterým právě dnešní doba by mohla svádět. Tito dva tvůrci se však svést nedají, nenechají. Ponechají si svůj potutelný úsměv, který o jejich životě a jejich vztahu k plochým banalitám současných přemedializovaných a přeinformatikovaných všednodenních vod působí jako balzám na duši, jako osvěžení v trapně ekonomizované poušti dnešního světa. Patří jim za to velký obdiv – a velký dík.

J. E. F.

Brno, Alfa Passage, 31. října 2009, 00.30

(Případné) motto:
Návrat k pramenům oživuje, neboť je to návrat k přirozenosti a rozumu. Člověk, který se vrací k pramenům, tak činí proto, aby byl ve shodě s věčnou moudrostí. To jest, aby byl přirozený, rozumný a řídící se intuicí. Nezamýšlí dělat pravou věc na nepravém místě, „navlékat na vola čabraku“, jak to říká Dante. Netouží po pedagogice, ale po harmonii, po adekvátnosti.

Ezra Pound: Chtěl jsem napsat ráj (výbor z díla),
esej Tradice, Olomouc 1993, pag. 16

Pozvánka

k výstavě Jana Steklíka v opavském Domě umění – leden-únor 2008

Byv vyzván k několika slovům k dílu Jana Steklíka, omezím se na ryze osobní vidění věci. Nelze tvořit proti svému temperamentu, řeklo by se nadání a osobní touze po vyjádření. Nelze než vrátit se k původní otázce vážnosti a nevážnosti, jakési původní odlehčenosti – řekněme třeba po výtce pohostinské či hospodské – což je rovněž otázka životně komunikační – zásadně skrze své odpovědi (které jsou výsledkem pozorování a činnosti) traktující život ve vší bohatosti jeho šíře.

Podle Winckelmanna jsou „Heiterkeit“ – veselost (dle slovníku taky „jasnost“) či klid, a „Allgemeinheit“ – obecnost (dle slovníku taky „všeobecnost“, „veřejnost“) či šíře nejvyššími známkami helénského ideálu. Je to ovšem ideál, po němž pase skutečné umění v celé své historii, ať už se Uměním s velkým „U“ nazývá, nebo je řemeslnou službou sakrálním tématům, kdy tvůrce je pokryt anonymitou, schýlen k pokoře a naplněn duchovní autonomií své individuální duše. Veselost, klid – a obecnost, šíře. Nelze jich dosáhnout než veselostí a klidem, a obecností a šíří, řeklo by se. Je to otázka vytrvalosti a stálosti, otázka setrvání, které neprahne po vnějších, nuceně inovativních a tak zvaně originálních změnách. Co chcete měnit? Každá změna je vymyšleností, projevem puzení nezdravými pudy ambicí a snaživosti. Jinou věcí je stálost, zrání, číhání na zázrak nápadu, na obraz, na záblesk vytanuvších spojitostí, vertiálně-horizontálních, vidění toho, co by mohlo být (skrze a pouze skrze nás), a nasazení pro to, co bude, co posléze je. Otázka tvorby je otázka trpělivosti a věrnosti. Někdy stačí pouze být a nedělat vůbec nic. Tvorba není výkon, tvorba je charakter.

Když Lucovi Signorellimu zabili v pouliční rvačce syna, který prý vynikal mimořádnou krásou, nechal ho malíř svléci do naha a maloval ho celý den a dlouho do noci, nepřetržitě, aby zachytil něco, co v těchto podmínkách a v tomto světě už nebude. Co prachem je, a prachem se opět stane tímto způsobem neopakovatelně.

Abych použil už skoro okřídlených slov Josefa Šafaříka, či jejich variace: Máte-li pocit, že nehovořím o Janu Steklíkovi, věřte mi, že nic jiného nečiním. Nic jiného jsem neměl na mysli, než promluvit právě o něm, o jeho díle, o jeho snažení, o tom, co je zde ke spatření, o tom, co zde provokativně ční k zamyšlení, k povzbuzení životní bujarosti či v paměti uchování. Příběh o Lucovi Signorellim jsem citoval k zdůraznění oné chvíle, toho momentu v čase plahočivě a prozaicky fyzickém, který vyžaduje píli a usilovnost, a který přesto nelze ekonomizovat. Ekonomie neříká o skutečném umění nic. Nemá čím je zasáhnout, čím je uchopit. Navzdory manekýnismům nejrůznějších druhů a názvů.

J. E. F.

k výstavě „Houby pro Johna Cage“ Jana Steklíka, k souběžné výstavě hub
a k Evropskému dni netopýrů v Muzeu města Králík – 5. září 2008

„Všední život pokládám za fascinující. Pokud se umění přiblíží všednímu životu, zpřístupní nám jeho krásu.“
„Nejlepším učitelem je pro žáka jeho vlastní práce… – proč se nepoučit z vlastního díla?“
„Nejmilejší hudbou je mi ta, kterou jsem ještě neslyšel.“
John Cage

Byl jsem přizván mezi mykology, což mě sice naplňuje nadšením, ale současně mé sebevědomí poklesá, protože mykolog nejsem. Ostatně kdo je mykolog? Přítel-muzikant mi vyprávěl onehdy příběh, že někde na německém turné hráli ping pong výtiskem Smotlachova Houbařova atlasu, neboť jednomu ze stolních tenistů se nedostávalo pálky. Bylo to snad pro mykologa nějaké ponížení? Urazil by se inženýr Smotlacha? Pochybuju.

Ctěné publikum mi promine, že místo „houby“ budu říkat „hřiby“, stejně jako mi geografové promíjejí, že říkám Českomoravská Vysočina místo „Vrchovina“, jak si přejí oni. Na hřiby jsme totiž chodili jako děti i jako už odrostlejší chasníci, a sbírali a vyhledávali ve stráních Farského lesa, „kuřátka“, „babky“, nepochybně taky označení nesprávná.

Hřiby a netopýři. Jednou jsem se v noci probudil, bylo září, jemným svistotem jakoby křídel. Rozsvítil jsem a bylo mi jasné, že jsou to netopýři. Bylo chvílemi v místnosti až temno. Byl jsem rozespalý a chtěl tato zvířátka vyhánět ručníkem. Neuspěl jsem samozřejmě, a nakonec jsem to vzdal. Přivřel jsem akorát okna se záclonami, aby nemohli vlétnout další. Ti, kteří v místnosti byli, se schovali za obrazy, mezi knihy do knihovny, do záhybů garnyží při stropě. Ráno jsem je odchytával do krabičky. Bylo jich 54. Byli nádherní, krásní, drobní a bezbranní. Nevěděl jsem, co jiného, než jim dát možnost opět ulétnout oknem. Zmizeli okamžitě. Zůstal jsem sám a najednou mi to bylo trochu líto. Proč by nemohli žít se mnou? A mohli by vůbec žít se mnou? Už nepřiletěli. Druhý den jsem v novinách četl, že jedna stařenka v Plzni jich měla v bytě 320. Musela zavolat hasiče. Co udělali ti hasiči? Chovali se lépe k těmto nočním letcům než já?

Letos prý bude hodně hub. Jak to vědí? Na houbách mě vždycky fascinovalo, že nikdy jsme nevěděli, kolik jich bude. Kolik jich je. A většinou ani, kde jsou. Pro mne, nemykologa, je to tajemství. Před několika dny jsem viděl své dva přátele nést z lesa ohromný, asi metr zdéli zvící, kotrč kadeřavý – sparassis crispa –, na nosítkách, jako se v Holandsku nosí sýry při slavnostech. Byl to úžasný artefakt. Boží artefakt. Něco zcela jiného než „Houby pro Johna Cage“ Jana Steklíka. Ty jsou artefaktem člověčím. John Cage říká, že „nejmilejší hudbou je mu ta, kterou ještě neslyšel“. Ani my jsme tyto „Houby pro Johna Cage“ dosud neviděli. Vidíme je teď, v tomto čase, v tomto prostoru, s těmi a těmi lidmi. Romantický princip místa, času a osoby. To vše dohromady tvoří svobodu. Svobodu člověka, svobodu netopýra i svobodu kotrče kadeřavého i jedovatě fialového jidášova ucha. Nemám rád „vědecké“ definice svobody. Mám rád svobodu svou, svobodu přátel, a svobodu netopýra ušatého jako nedělitelné aspekty svobody veškerých tvorů a stvoření Božích.

Napsáno v hospoda Mandragora, putyce rockowe, ve středu 3. září, 22.27. Odcházím, z reproduktorů zrovna zpívá Ray Charles píseň Georgia On My Mind. Slovo zůstává. Ať už slovo „hřiby“ nebo „houby“. Jazyk je vážný, důsažný, důkladný a marnotratně a libovolně neměnitelný. Jazyk je svoboda, jazyk je komunikace, jazyk je jediné smysluplné bytí. SLOVO. Které bylo na počátku – a bude na konci.

J. E. F.

Janu S.

Říká se houby, ale u nás se vždy říkalo hřiby. Ve stráních Farského lesa jsme vyhledávali kuřátka, babky, ryzce, v září václavky. Maso lesa. Hřiby. Jako pro nás neexistuje slovo „Vrchovina“ nýbrž Vysočina. I slovo párek je zajímavé. Jaksi druhotné, protože znamená něco jiného než uzeninu. Jsou to uzenky spojené po dvou. Slova zde zklamávají. Slovo může mást, v slově můžeme být chyceni. Ne tak v obraze, v kresbě. Člověk konec konců je bytost vizuální.

Život poznáváme tak, že do něho vstupujeme. Dovídáme se tak, že se řízneme o hrany reality, že zpoza prudce vyletivší ranní rolety nás uhodí do očí oslnivý žár slunce. K tomuto uvědomění směřuje snažení umělce. Vidět dosud neviděné. Zobrazit, vyjevit, poznat. Cítit právě teď a tady něco z hlubin paměti a imaginace dosud neuvědoměné.

Co chcete měnit? Každá změna je k horšímu, aspoň povětšinou, projevem pudů ambicí a snaživosti. Jinou věcí je stálost, zrání, číhání na zázrak nápadu, na obraz, na záblesk vytanuvších spojitostí, vertikálně-horizontálních, vidění toho, co by mohlo být (skrze, a pouze skrze nás) a nasazení pro to, co bude, co posléze je. Otázka tvorby je otázka trpělivosti a věrnosti. Někdy stačí pouze být a nedělat vůbec nic. S přáteli pít pivo, obveselovat ducha příběhy, konverzačními zkraty, vnímat měkké hrany světa přibroušené tabákovým dýmem.

Tvorba není výkon, tvorba je charakter.

e. f. v Brně, 7. října 2008

„Všední život pokládám za fascinující. Pokud se umění přiblíží všednímu životu, zpřístupní nám jeho krásu.“

„Nejlepším učitelem je pro žáka jeho vlastní práce…  – proč se nepoučit z vlastního díla?“

„Nejmilejší hudbou je mi ta, kterou jsem ještě neslyšel.“ – John Cage

V poslední době, vlastně letos, jsem napsal o Janu Steklíkovi dva texty, které jsem četl na úvod dvou výstav, které pořádali jiní vystavovatelé: v březnu Vladimír Šikula ve své brněnské galerii T 23 a v prosinci organizátoři klubu Modrý Trpaslík v České Třebové. O jednom člověku dva texty za rok – aspoň pro mne – je dost. Ale co s tím, když jsem se rozhodl obnovit – v roce 2002 přerušené – vernisáže v redakci? Tedy poprvé je to jakoby výstava v pravém slova smyslu osobní. Co tedy osobně pro vás a pro Honzu Steklíka mohu udělat? Zkusím to takto:

Skrze Honzu jsem se poznal s hlavním redaktorem časopisu, který vydává Nadace Veronica. Přislíbil jsem, že do tohoto – po výtce ekologického – periodika napíšu text do jejich rubriky „Krajina mého srdce“. A protože se šéfredaktorovi zmíněné Veronicy tento můj text zdál příliš krátký (prý mám dopsat ještě tisíc znaků – což udělat při vší úctě nemohu, protože každý text má začátek a konec a tento text pro mne skončil), tedy s ohledem na to, že se domnívám, že tento můj text, loni v říjnu napsaný, pro svou krátkost publikován nebude, přečtu jej aspoň vám. Je v něm hodně motivů, které jsou propojeny s některými náměty posledních prací Jana Steklíka: diamanty uhelných hlubin i povívající tráva městských krajin. Tento text se jmenuje Hledá se beránek:

Jsem městský člověk. Namlouval jsem si sice někdy v útlém mládí, že patřím rudimentárně na venkov, kde jsem se sice narodil, ale nikdy svobodně a odhodlaně nežil. Byl jsem a jsem městský člověk. Původem navíc z ultraprůmyslové Ostravy, ze zakouřeného a špinavého předměstí, z popílkové krajiny padesátých a šedesátých let. Ta krajina je sice po staletí průmyslově městská, ale existuje v ní i cosi, co bych právem nazýval přírodou. Přírodou brutálně zaprášenou a naftově-benzínově páchnoucí, ale jaké jsou rozdíly mezi vůní a pachem, mezi krásou vegetace duhově zářící jitřní rosou Stvoření, a mezi vegetací bující v nepřízni továrních kouřů a prachu ulic? Ostatně „čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší“, píše Léon Bloy. Není času přírodního, a času nepřírodního. Tak či onak vždy žijeme v přírodě, jen různě modifikované lidskou prací a lidskými – šťastnými či nešťastnými – zásahy do ní. Bloyovu větu jsem si vypůjčil z prózy básníka Štěpána Kameníka Beránek. Je to próza autobiografická, próza reflexivní, próza „o hledání (obětního) beránka“. V jistém smyslu žiju v pocitu, že „krajina mého srdce“ je plna tohoto hledání. Ptal se mě onehdy jeden přítel, dost stižený nemocí střev a trávícího traktu, když do sebe odevzdaně soukal příliš ostrý guláš, který mu předložili: „Proč vůbec musíme jíst?“ Odpovídám bez přemýšlení: „Proto, abychom museli pracovat!“ Ostrava, krajina mého srdce, krajina, která není. Příroda, která není. Příroda, která je nastavovaná ekologicko-ozdravnými projekty, čímž mně samému už zcela mizí ze zorného pole, z mého srdce vezdejšího. V próze Beránek Štěpán Kameník píše: „Ale proč by se to vlastně mělo měnit? Já nevím… Letnička, když má plody, začíná uvadat“. Hledá se obětní beránek. Jak je to zvláštní! Když tu prózu dnes po letech pročítám, nenacházím tam větu, kvůli které se mi tento text vlastně vůbec vryl do paměti. Větu – metaforu či skutečný popis – o beránku popásajícím se na zaprášené trávě kdesi u trati. Snad ještě i s botanickým názvem těch travin, na nichž se pásl. Nevím proč, ale jinde než v Ostravě to být nemohlo. Aspoň pro mě, jako dnes, jako kdysi. Jen tento popis už v textu nenacházím. (Snad že jsem měl dvě verze této prózy, nebo šlo o text úplně jiný…) Trsy špinavých trav, kalová jezírka, rybník Platonek, čibuky trhané a zapalované u podzimních ohňů na poli, když z řežavého popela vytahovány pečené brambory, tak blízko fabrik, tak blízko vysokopecních odpichů, tak blízko oranžového kouře dusíkárny, jejíž pouhé jméno už jako by jaksi předběžně a dědičně ztěžovalo dech. A to je ta krajina mého srdce, krajina, která není. Krajina, kde se hledá beránek.

J. E. F.
30. 1. 2007

Janu Steklíkovi & Annegret Heinl
k uvedení výstavy Vitamíny pro jaro
v brněnské galerii T 23, 21. března 2006

Není původní větou, když řeknu: Jsou kumštýři, kteří se zdají, a jsou kumštýři, kteří jsou.

Je to ovšem věta stále platná, stále má své vítěze a zástupy poražených. Dělal jsem onehdy rozhovor s jedním přítelem-výtvarníkem (promiňte mi to nepěkné slovo) a narazili jsme taky na projevy a umělecké proudy porevolučních časů. A tento malíř mi řekl, že v tak hluboké krizi nebylo umění u nás ani v 50. letech, ani v dobách hluboké normalizace. Scénu prý zachvátila silně medializovaná vlna trendistů a tendencistů (ve smyslu trendů a tendencí západního umění 50. a 60. let, které k nám zcela formalisticky prosakovaly v minulých dobách, jako v podstatě odkoukaná „revolta“). Je to prý peleton sebou samými mediálně zhodnocovaných borců, s vydatnou zásobou zajímavostí a gagů, především však s fanglí: Prorazit!

Ani byste neřekli, že mluvím o Janu Steklíkovi, ovšem ve zcela negativním vymezení. Vždy u něho vítězila uměřená preciznost, zdánlivá jednoduchost, nepřekonatelná nápaditost a drtivá úspornost v kresebné lince. Dnešní výstava se mi však zdá být ještě něčím víc. Kromě základních souřadnic, které jsem jmenoval, je zde i detailní vypracovanost mineralogicko- (či biologicko-) botanického tématu celé instalace – uhelné, diamantově blyštivé poklady zemských hlubin i povlávající whitmanovská stébla trávy. Pozorujme, dívejme se, a nebudeme zklamáni.

Ovšem – jarní vitamíny! Dvojnásobný nositel Nobelovy ceny (za chemii a za mír) Linus Pauling zjistil, že nejenže nedostatek vitamínů způsobuje stárnutí a nejrůznější obtíže zdravotní, nýbrž že léčit mohou i vhodně zvyšovaná množství jednotlivých vitamínů. Ale ani to není jednoduché. Na Paulingovy vývody zase navazují vědci další, kteří zjistili, že vitamín C na příklad nepůsobí preventivně, jak se myslelo, za to snižuje o 20% příznaky rýmy. U vitamínu C ovšem je možno na větší dávky si navyknout tak, že snížení dávky následně vyvolá chorobu z nachlazení – infekci. Anebo se zjistilo, že přemíra vitamínu A způsobuje řídnutí kostí či v těhotenství porušení plodu. Navíc vysoké dávky tohoto vitamínu mohou způsobit otok mozku.

Vidíme, že o všem rozhoduje právě míra, uměřenost. Pán Bůh nám ostatně nedal místo očí mikroskop – zůstaňme tedy u těch erbenovských skrytých pokladů zemských hlubin a jarně povívající trávy a léčivých bylin. Bylin k léčení duše, nikoli pytle smetí, který z člověka radikální materialistická věda činí.

Ovšem je tu i Annegret Heinl (i když i na ni se v mnohém vztahuje leccos už z řečeného), Annegret se svými vrstvenými obrazy. Obrazy v čase a v trpělivosti zkoumání. Zkoumání struktury, vytvořené v čase nanášením barvy, od řídké a vodovité vrstvy, až po zahuštěný – a tím nejjemnějším štětcem nanášený – konečný povrch. Takový postup si zpětně přímo říká o detail, který zde můžeme paralelně sledovat. Blakeovský „svět v zrnku písku“:

Celý svět v zrnku písku zhlédnout

a nebe v polní květině,

na dlani sevřít nekonečnost

a věčnost v pouhé hodině.

William Blake: Proroctví nevinnosti

Život poznáváme tak, že do něho vstupujeme. Dovídáme se tak, že se řízneme o hrany, že zpoza prudce vyletivší ranní rolety nás uhodí do očí oslnivý žár slunce. A k tomuto uvědomění směřuje snažení umělce. Vidět dosud neviděné, cítit právě teď a tady jakoby dosud neuvědoměné.

Toto je vrstvení Annegret Heinl. Vrstvení života, vrstvení barevné, vrstvení času. A čas života každého z nás je plný vrstveného. Plný vrstev, které neopakovatelně padají na váhu naší pozemské pouti směrem k věčným horizontům. Nevěřím, že život je rozpadem. Naopak, je setkáváním.

V tomto je pro mne opět dílo Annegret Heinl a Jana Steklíka jasným důkazem.

J. E. F.
V Brně – Žabovřeskách, třetí neděli postní 2006

Pro Jana Steklíka,
klub Modrý Trpaslík, Česká Třebová, 8. 12. 2006

Pozoruju (velmi často) kolem sebe mladé lidí (jimiž do jisté míry můj současný život je zabydlen) a docházím k jednoznačnému přesvědčení, že je to již zcela generace odvislá od počítačového marnění času. Od počítačů-kompjútrů, které sice čemusi praktickému a užitečnému mohou sloužit, většinou však rafinovaně vtahují svobodné duše do manipulované závislosti, před kterou je těžká obrana, která však zcela život těchto mladých lidí zplošťuje, zbezvýznamňuje a infantilizuje. Tato „hra“ (mám na mysli hru „počítačovou“) je velmi vážnou věcí, protože je – ale konec konců jako v důsledku jakákoli jiná tzv. hra – „hrou doopravdy“. Vede k tomu, aby z těchto lidí se staly loutky, co možná nejméně si vědomé skutečné podstaty života, jeho smyslu a odpovědnosti za něj. (Jakékoli hlubší úvahy o něm.) Jednoduše vede vše k zabíjení času, znevýznamňování života, vykuchání odvahy k reálnému životu, odvedení pozornosti od života skutečné existenciální vážnosti do světa chimér. Místo hledání identity v obraně svého vnitřního i vnějšího světa nahradily chimerické bojové hry o nic a k ničemu – místo tajemství nahradila strašidýlka, vymyšlená monstra a bubáci. Nevím ani, zda tito lidé jsou si vůbec nějakého nebezpečí vědomi. Nevím, zda vůbec se dokážou zamyslet nad tím, jak děsivě a orwellovsky jsou manipulováni. Vůbec mě neudivují slova Martina Jirouse – v jednom novinovém rozhovoru – o tom, že „mobily (potažmo s celou tou počítačovou kulturou) jsou cestou do pekel“.

Práce umělce je odlišná od činnosti člověka „hrajícího si u počítače“. Umělec tvoří – slovy Josefa Šafaříka – aby byl, – dodal bych, že „hrající si“ dospělý člověk vyvíjí tuto činnost, aby nebyl. Jde mu zřejmě také o „obroušení hran reality“, pro jeho změkčilost a zbabělost příliš ostrých.

Řeklo by se, že Jan Steklík si taky hodně hraje, ale je to hra naprosto opačného stylu a významu než vnější, zglajchšaltovaná submisivita her počítačových. Ve hrách Jana Steklíka je osobní, individuální vtip a pravý humor pramenící ze skutečné znalosti skutečného života, nadhledu a vhledu, metafory a nadsázky věcí živoucích. Nikoli kýčovité neexistence věcí virtuálních. Je to vtahování do reality, nikoli posouvání mimo realitu, do tzv. fantasy, do virtuality, do negarantovaného bezčasí věcí – jinými, anonymními lidmi vytvořených pro bezbolestnou amputaci duše, ve vší její vážnosti, poslání a smyslu. Nelze ale amputovat duši. Ta se smutně skryje pod smutící křídla v odlehlém koutě trpně čekajícího anděla strážce, který proti lidské svobodě zasáhnout nemůže. Ohromná je moc člověka – jak praví kdesi Léon Bloy – „válčiti proti svojí duši“.

A abych všechny své předchozí úvahy o práci umělcově, její úspornosti v maximalismu a garantovaných individuálních prostředcích shrnul, ocituji ještě z úvodu k nedokončeného knize téhož autora – V temnotách – slova jeho ženy, Jeane Léon Bloy: „I když mu dva týdny před smrtí, 15. 10. 1917, vypadlo péro z ruky, jeho duch se nepřerušil v práci. Širé kapitoly, o kterých snil na ukončení díla, rozvíjely se před ním za jeho nocí bez spánku. Po Nových bohatcích chtěl napsati Nové chudé, dvě jiné kapitoly ještě, potom Závěr. Velice si žádajíc zvěděti, co by obsahoval tento Závěr, tázala jsem se ho po tom jednoho dne. Odpověděl mi: ‚Chtěl bych ukázati, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.‘“

J. E. F.
V Brně – Žabovřeskách, 7. 12. 2006