Omalovánky podle Steklíka

Respekt, 1. 7. 2002
Autor: Jiří Machalický

„Steklíku! Vy mazlíku!“ Tyto dvě stručné věty napsala do knihy návštěv žena ve středních letech poté, co si v pražském antikvariátu a galerii Ungula prohlédla současnou výstavu Jana Steklíka a německé výtvarnice Annegret Heinl. Třemi slovy tak vystihla Steklíkovu osobnost i jeho dnes již rozsáhlé výtvarné dílo. Propalované a následně náplastí „léčené“ koláže, kresby černého uhlí, mraků, trávy či kupek sena představují průřez jeho prací od konce šedesátých let až k současnosti. Zejména kresby evokují Steklíkův typický smysl pro hru, nadsázku, grotesku, ale zároveň nesmírnou pečlivost, která celou Steklíkovou tvorbou doslova prostupuje. Někdy jde o hru vážnou, jindy veselou. Trávy nebo černé uhlí totiž nejsou jen „obyčejné“ kresby tuší, ale svými názvy diváka nabádají k nejrůznějšímu zamalovávání, vystřihování, k vlastním doplněním. „Mám rád, když se lidi na výtvarném díle spolupodílejí,“ potvrdil Steklík svůj záměr. Zároveň ale dodal, že jediný, kdo si zatím troufl ho dovést do konce, byl Ivan Magor Jirous, který kdysi kresbu mraků sundal v galerii v Jilské se zdi a začal ji zamalovávat. 

Z hospody do přírody 

Steklíkova výrazná umělecká osobnost se projevila již na počátku šedesátých let. Tehdy začaly mít jeho práce strukturální podobu a výrazně se podílely na podobě české varianty informelu. Steklík spojoval klasické i netradiční postupy, později se věnoval konceptuálnímu umění a v jeho tvorbě byla patrná literární i jazzová inspirace, přetvořená ovšem čistým výtvarným cítěním. Dosahoval jednou křehkého a jindy zase ostrého a drsného výrazu, který dobře odrážel prostředí, v němž se autor s oblibou pohyboval. „Za první republiky měli kavárny, my jsme za bolševika měli hospody. To byly naše diskusní kluby, kde se rodily nejrůznější nápady a u toho se pilo pivo,“ popisuje inspirační prostředí šedesátých let kreslíř. Hospody a jemná osobitá ironie sbližovaly Jana Steklíka s Křižovnickou školou čistého humoru bez vtipu, kde byl spolu s nedávno zesnulým sochařem Karlem Neprašem ředitelem. A právě s Neprašem a Annegret Heinl Steklík v poslední době často spolupracoval a doma i v zahraničí vystavoval. 

Svobodně myslet na přelomu šedesátých a sedmdesátých let možné bylo, rozhodně ale nebylo možné se svobodně pohybovat. „Došlo mi, že absolutně svobodný i v té bolševické zemi je mrak. Mrak si může letět, kam chce, a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Mrak nezastaví žádné hranice,“ vysvětluje Steklík smysl jedné ze svých prvních přírodních akcí – Letiště pro mraky, které „vyrobil“ v roce 1970 z trhaného papíru na louce. Niterný vztah Jana Steklíka ke svobodě a přírodě ho na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přiměl k realizaci ještě dalších dvou významných projektů, kterými chtěl prezentovat svou starost o krajinu. Ošetřováním stromu a Ošetřováním jezera se Steklík z dnešního pohledu ocitl v pozici naprostého průkopníka demonstrativních umělecko-ekologických akcí. „Myslím, že příroda bude potřebovat ošetření vždy, stejně jako zvířata anebo lidé,“ říká Steklík. 

Syrová civilizace 

Pro Steklíkovy perokresby z osmdesátých a devadesátých let je příznačná jemnost a křehkost se smyslem pro nepoznatelnou hloubku vesmírného prostoru, pro složitost přírodního řádu, pro ubíhání času, zanikání a vrstvení dějinných epoch. Především v kolážových kresbách Steklík užívá složitých kombinací technických postupů, jindy se ale jeho projev dostává na hranici minimalismu a vystačí si se strohou strukturou plochy, doplněnou lehkými črty pera. V krajním případě se záminkou pro kresbu stávají jen skvrny vzniklé na papíru působením různorodých látek. Mnohdy do jeho tvorby pronikají prvky pevně související se současnou civilizací, jako je igelit, celofán, dráty, látky, fáče, kovy, noviny nebo lepicí pásky, vzájemně propojeny tím nejsyrovějším a nejpřekvapivějším způsobem. 

Jan Steklík patří mezi výtvarníky, kteří mají vnitřní svobodu a odvahu vydat se vlastní cestou bez ohledu na úskalí, jež to přináší. Jeho projev je nepřizpůsobivý stejně jako lidské postoje a osobitý životní styl, s pevnými vztahy k určitým lidem a místům. Naprostá soustředěnost a důslednost v uskutečňování vlastních představ je pro něj stejně příznačná jako tolerance k odlišným názorům.