brnozurnal.cz
Autor: Jaroslav Štěpaník

V mailu, co mi došel, v pátek večer ještě Honza zašel na pivo. V sobotu ráno se do našeho dosud světa již neprobudil. Měl pivo rád, stihl zaslouženě i své zdejší poslední. Mnohokrát (jako mnozí) jsem s ním poseděl v některé z nemnoha hospod v centru města a blízkém okolí. Za šedivých normalizačních let prosvětlených několika místy, kde člověk tehdy vždy potkal kamarády či dobré známé. Dost bylo i večerů vinných u Venuše. Občas si některá na chvíli přisedla. Honzu znali všichni, a všechny, rád zapředl řeč.

V šedesátých letech jsem ho znal jen od vidění, jak jeho vtipné kresbičky. V Brně zakotvil Honza spíš náhodou, nikdy se nikam nedral ani necpal, nechával věci běžet, jak šly, žil vždy po svém. Jeho tvorba zaujala v Hostu do domu, odtud pozvali ke spolupráci. Literární časopis, stál v tom čase na vrcholu, měl široký dosah, uměl oslovit i širší veřejnost. Redakce a okruh spolupracovníků sestávaly z výrazných osobností. – Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Oleg Sus, Jan Trefulka, Milan Uhde…

K literátům do Hosta přibyl výtvarník Jan Steklík. Tehdy nejmladší.

Domovskou redakcí mu krátce byl i měsíčník Věda a život za působení šéfredaktora Olega Suse. Začínající „normalizaci“ časopis přežil, vedoucí redaktor byl však nežádoucí, stejně jak kolegové a přátelé z Hosta do domu, jehož vydávání bylo ukončeno.

 

Jan Steklík celý život pendloval mezi rodným Ústím nad Orlicí, Prahou a jihomoravskou metropolí. V hlavním městě měl mnoho přátel a zvlášť pevné pouto v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, kterou se starším Karlem Neprašem založili a ve dvou ji ředitelovali. Trochu až překvapivé, že v nesnadných časech setrval a zakotvil v Brně. Moc příležitostí k uplatnění tu neměl. Pro kreslíře, bohéma nevšímavého k panujícímu režimu, jdoucího vlastní cestou, vlastně žádné.

K brněnským poměrům měl četné výhrady, k městu však nepochybně získal vnitřní vztah, brzy tu byl doma a nepřehlédnutelnou, výraznou postavou. Když se režimu znelíbí sochař či malíř, je bez veřejných a velkých zakázek. Občas však přece jen něco prodá za přátelskou cenu, tedy pod cenou. Jenže kresbičky? Honza někdy své nápady jen tak hodil na kousek papíru, který byl vždy po ruce. Kolik z nich třeba na účtence z hospody, uchovali přátelé, známí či náhodní přísedící? Byla by z nich jistě zajímavá výstava. A kolik se jich ztratilo, nebo skončilo ve smetí při úklidu po zavírací hodině?

Ke jménu autora svých kreseb přidával KŠ. – označení školy humoru bez vtipu. Neotřelý nápad, hříčka i humor přítomny byly vždy. Vycházely ze samotné kresby, slov netřeba. Legendární jsou jeho ňadrovky. S nevyčerpatelnou invencí nakreslil nesčíslně variant milých, neurážlivých kreativně dotvořených ňader. Mimořádně jemnou linkou, nejčastěji pečlivě zvolenou, dobře naostřenou tužkou.

Jako ilustrátor dokázal citlivě a přesně vystihnout povahu textu, kresbou dotvořit, přidat mu na přitažlivosti.  Uměl to i u textů populárně naučných. Chyběly však šance, jaké nabídla krásná knížka Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň či později Jazyčníky Dušana Šlosara.

Období Vědy a život za Olega Suse jsem zblízka nezažil, později jsme se však s Honzou sešli v redakční radě tohoto časopisu a léta se tam setkávali. Rada to byla snad i trochu zvláštní, oficiálně myslím ani neexistovala, taková stála v tiráži. Ta naše byla vlastně skupinou blízkých spolupracovníků. Redakce byla jakousi oázou, kam vlezlá, iritující politika, alespoň bezprostředně viditelně, nedopadala. Scházeli jsme se jednou do měsíce nad hodnocením čísla a přípravou dalšího, co kdo může nabídnout, připravit. Po skončení část členů rady vyrazila na jedno, a v poradě pokračovala. Někdy se nešlo, to když přišel se skvělým vínem vážený pan docent Šikula, uznávaný přírodovědec, vysokoškolský pedagog i široce oblíbený popularizátor a rádce zahrádkářů. Ve „Vědičce“, jak někdy říkal Honza časopisu, kde ilustracemi upoutával k textu a dodával mu další rozměr, bývalo dobře. Vědička bohužel pozbyla vydavatele a v roce 1991 skončila nadobro svou dlouhou předchozí éru.

Honzovy příjmy byly opravdu minimální. Měl hodně přátel i v zahraničí, kde se o něm vědělo, doma pár korun za kresby. Nároky však měl přiměřené příjmům. Tedy také minimální. Bez velké nadsázky: k fyzické existenci a duševní pohodě mu stačila polévka a pivo. Nepamatuji, že by si kdy stěžoval. Žil si po svém, tvořil po svém, přijímal život, jak šel, byl skutečný bohém, žijící kumštem. Žádná póza, stylizace přetvářka. Politika ho moc nevzrušovala, nenechal si ji vstupovat do života. Byl dobrý člověk, dal bych mu přívlastek mírumilovný, mírotvorný. Takových moc není.

V osmdesátých letech, kdy se přece jen, byť stydlivě uvolňovalo, ilustroval pravidelné páteční fejetony v Brněnském večerníku, jak je zavedl a redigoval Jirka Kříž. Ten ho také získal ke spolupráci pro pozoruhodný ROK – Revui otevřené kultury. Jako výtvarný redaktor a ilustrátor působil řadu dalších let ve Veronice, časopisu pro ochranu krajiny a přírody.

Po roce 1989 vydal Honza knihu svých ňadrovek jako knihu, měl více zajímavých výstav na různých míst republiky i v zahraničí, ilustroval i několik dalších knih. Žil dál, nezměněným, svým způsobem života, jak za všech dob. A řekl bych, že po intermezzu jeho mladistvé vizáže z šedesátých let, nadále už také stále stejně vypadal, neměnil se ani fyzicky. Domov měl již v rodném Ústí nad Orlicí, do Brna a Prahy jezdíval, vídal jsem ho pak nepravidelně, občas.  Při každém setkání jsem však měl pocit, že předchozí proběhlo jen o den dřív. Člověk cedí vše vždy tak trochu přes sebe. Proto mi nejspíš ještě z dob Brněnského večerníku uvízla v paměti jeho věta: „Jsem tvůj ilustrátor!“ Nevím, jak jsme se k tomu dostali, potěšilo mě však moc. Jen mě, teď už navždy, bude mrzet, že jsme se nesetkali při společné knížce. Mnohem později, když Veronica byla krátce bez redaktora, ptal se, zda bych nezauvažoval. Na nabídky či náměty k takové rozvaze jsem zvyklý nebyl. O to víc jsem si cenil. Časopis výborný, ale trochu přece jen mimo můj záběr. Nerad bych redigoval, o čem vím málo, skoro nic. To jen na okraj, že Honza Steklík byl, i když jsme se už málo vídali, stále stejný kamarád.

Byl nejen uznávaným kreslířem a ilustrátorem, věnoval se také koláži a stamp artu. Byl z prvních u nás, kteří začínali s performancí, jeho happeningy neskrývaly recesní obsah, vždy byly invenční. Z většiny pronikala hravost jako z jeho letiště pro obláčky nebo svérázné Prádelny, kde v neckách na valše každému z četných návštěvníků společně s M. Pallou) vyprali přinesený kus osobního prádla. Jeho „akce“ se netvářily, že převrací svět a přináší zatraceně zásadní filozofické poselství, jak se dnes stává.

Nevěřím, že po odchodu odtud, je nějaké pokračování. I když, jako každý, bych rád. Ale: co kdo ví? Co kdyby, to kdyby… Pak Honza Steklík jistě už spokojeně sedí a upíjí ze sklenice bíle napěněné jak obláčky vůkol. „Pivo tu mají moc dobré,“ říká zvolna, trochu už šumluje, jak se někdy stává, a rukávem otírá od piva orosený vous.

http://www.brnozurnal.cz/rozhovory-vzpominky-medailonky/jan-steklik-5-6-1938-11-11-2017/

Miroslav Balaštík,

10. číslo Hosta, 2017

Zemřel výtvarník Jan Steklík, jenž nepovažoval hospodu za ztracený čas


Jaroslav Hubený, iDnes, 13. listopadu 2017

V sobotu zemřel výtvarník Jan Steklík. Bylo mu 79 let. Poslední rozloučení s nekonformním umělcem a performerem se uskuteční v úterý 21. listopadu ve 12 hodin v obřadní síni na hřbitově v Ústí nad Orlicí. Tedy v místě, kde se Steklík narodil a s nímž spojil celý svůj život.

Jan Steklík patřil k protagonistům umělecké generace nastupující v šedesátých letech 20. století. Byl velmi oceňovaným kreslířem a kolážistou i autorem akcí blízkých konceptuálnímu umění.

„Je mi to strašně líto. Náhle odešel čelný představitel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, což bylo úžasné společenství vzniklé v šedesátých letech a působící v době normalizace, které soustřeďovalo kolem sebe významné umělce,“ řekl jeho přítel malíř, grafik, sochař a keramik Aleš Lamr.

Do uvedené školy mladých výtvarníků, hudebníků, literátů a dalších lidí podobného životního postoje patřili vedle ředitelů Karla Nepraše a Jana Steklíka a dalších členů zakladatelské generace s výtvarníky Otou Slavíkem, Zbyškem Sionem, Olafem Hanelem, Alešem Lamrem a dalšími také spisovatelé a básníci Eugen Brikcius, Petr Lampl, Ivan Martin Jirous, řečený Magor, mim Boris Hybner, herec Pavel Landovský, psycholožka Dana Němcová, fotograf Václav Chochola, básníci Pavel Šrut, Ivan Wernisch nebo farář Svatopluk Karásek.

V době, kdy veřejná místa nebyla intelektuálům nakloněna, se uchylovali do hospod. Neustále usměvavý výtvarník nikdy nepokládal pobyt v hospodě za ztracený čas, ale stejně jako žáci jeho školy za dobu naplněnou tvořivostí. Tam nacházel inspiraci pro tvorbu spojující každodennost s uměním, hrou i recesí.

Steklík navíc ilustroval desítky knižních titulů, svého času také brněnský literární časopis Host do domu i magazíny Věda a život či Veronica. Podle kunsthistorika Karla Jaroše byl autorem „s nejjemnější kreslířskou linkou v Čechách“.

Nekonformnímu umělci byla blízká také tvorba koláží, propalované a přelepované kousky papíru, někdy s nalezenými texty, často proměňované v průběhu času. Za sebou má desítky výstav i happeningů. Jeho díla vlastní Národní galerie i další umělecké instituce.

Zdroj: https://kultura.zpravy.idnes.cz/zemrel-vytvarnik-jan-steklik-djh-/vytvarne-umeni.aspx?c=A171113_124046_vytvarne-umeni_vha

Steklíkova škola života


Respekt, 20.11.2017
Jan H. Vitvar

„Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu.
Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil.
Podepsal se a předal to prvnímu řediteli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec byl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.“ Tak vzpomíná hudebník Vratislav Brabenec v letošní knížce Podoby na ředitelování výtvarníka Jana Steklíka Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, nejoriginálnějšímu kulturnímu sdružení, jaké tu po druhé světové válce vzniklo. V dějinách českého umění ovšem téhle partě nespravedlivě patří jen okrajová pozice. Pár výstav se o ní sice udělalo, poslední loni v roudnické Galerii moderního umění. Jenže v seriózním kunsthistorickém kánonu je braná víc jako sbor hospodských recesistů, v lepším případě svérázných kulturních odbojářů, kteří si svobodomyslnost udrželi i během normalizace. Nikoli jako něco, čím by mělo smysl dál se vážněji zabývat i po stránce výtvarné. Jak totiž psát monografii o lidech, kteří si nad pivem v rámci uměleckého gesta utírali brýle nakrájeným gothajem a jejichž hlavním programem bylo „bezdůvodné veselí“?
Monografie se zatím nedočkal ani Jan Steklík. Spolu s Karlem Neprašem šéf a ideový motor skupiny, jejíž výjimečná schopnost kreativně tvořit a spontánně se bavit i v totalitních časech inspirovala Ivana Martina Jirouse ke zformování českého undergroundu a otevřenému boji proti systému. Steklík s Křižovnickou školou takhle daleko nešel: místo snahy o změnu si „jen“ hledali ostrůvek nezávislosti, který jim poskytla právě hospoda a život zcela mimo oficiální galerijní a vůbec kulturní provoz.
Steklík nedokončil ani střední průmyslovku a celé výtvarné vzdělání získal ve „škole života“. Nad pivním půllitrem se rodily i jeho kresby. Na autodidakta měl výjimečně jistou ruku, kterou by mu v subtilních tazích mohl závidět i mistr čínské tušové malby. Lyricky zachycoval, co viděl, chmelovou pěnu, stébla trávy, ňadra, ta obzvláště rád.
Jako se Křižovnická škola nebála dělat humor z věcí, z nichž se obvykle nedělá, troufal si hravý minimalista dělat věci, které se zpravidla nedělají. Jako když v roce 1970 pokryl louku u Lemberku balicím papírem, proměnil ji v Letiště pod mraky a na závěr zapálil.
Ze svazu umělců ho po invazi vyrazili, vystavovat začal po revoluci. Letos v září měl v Mariánských Lázních výstavu Steklej humor na festivalu Marienbad, na cestu se ale v devětasedmdesáti letech z rodného Ústí nad Orlicí, kde žil, nevypravil; prý se na ni necítil. Minulý víkend mi od Vráti Brabence přišla esemeska, že Jan Steklík náhle umřel. Podle Steklíkovy ženy Marie „byl ještě v pátek na pivu a v sobotu už se neprobudil“. Pohřeb se na ústeckém hřbitově koná toto úterý v pravé poledne, Steklík u toho tentokrát nemůže chybět.

Účtenka života Jana Steklíka


Lidové noviny, 16.11.2017
BŘETISLAV RYCHLÍK

Honza Steklík byl pro mě jedinečný kamarád, uvedl mě do života jiného, než jsem znal. Teď bude ředitelství KŠ navždy jinde…“ – člen kanadské sekce Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a bývalý kytarista Plastic People Paul Wilson takto reagoval na zprávu o smrti posledního z dvojice ředitelů Karel Nepraš – Jan Steklík. Pro pořádek a dějiny musím uvést, že v počátcích byli krátce ředitelé samozvanci tři, ještě grafik Karel Dvořák. Paul Wilson se se Steklíkem poznal hned po příjezdu do Brna. Já také. A měl jsem pocit, že jsme přátelé odjakživa.
V onom roce 1982 nás s Jánem Sedalem vyzval, ať mu po letech zákazů otevřeme poloilegální výstavu kdesi v aule veterinářské školy. Chtěli jsme mu na vernisáži umýt nohy v pivu. Ten den umřel kritik Oleg Sus, Steklíkův redakční druh z kultovního Hosta do domu. Pivo jsme vypili, lavór zapomněli v hospodě. „Steklík je proteovská a šaškovská postava, pro svoji nezařaditelnost věčný outsider českého výtvarného života.“ Ministr vnitra Křižovnické školy Berijous byl kunsthistoricky vzdělán a znám jako Ivan Magor Jirous. Ten teoreticky i prakticky věděl, o čem mluví.

Ke Steklíkovým po všech stránkách originálním a výjimečným výtvarným kvalitám jistě budou psát jiní. Já připomenu jeden divadelní plakát a jednu akci. Pro představení Bratrů Karamazových v Divadle Husa na provázku vytvořil plakát z počmárané účtenky z laciné hospody. Přeškrtnutá piva jako kříže. Po pádu železné opony byli výtvarníci z obou jejích stran vyzváni k vytvoření svého úsměvu Mony Lisy. Všichni se předháněli. Rusové, jako Američané. Mona Lisaměla zadrátované rtíky, zobák kačera Donalda, rtěnku lehké ženštiny, mříž. Ale tuto instalaci nezapomenu nikdy: jedna La Gioconda měla v místech úst zrcadélko. Každý, kdo šel kolem, se usmál a pro tu chvíli měla Mona Lisa jen jeho úsměv. Geniální a čistý koncept. To byl Steklík. Honza byl pověstný tím, že se nedostavoval na svoje vernisáže. Umřel stejně. Lehnul si a nedostavil se na výstavu života.

Zemřel nekonformní umělec Jan Steklík


Mladá fronta Dnes, 14.11.2017
Jaroslav Hubený

Zemřel výtvarník Jan Steklík. Jeho pohřeb se uskuteční v úterý 21. listopadu ve 12 hodin v obřadní síni na hřbitově v Ústí nad Orlicí. Tedy v rodném městě a v místě bydliště.
Devětasedmdesátiletý výtvarník Jan Steklík patřil k protagonistům umělecké generace nastupující v šedesátých letech minulého století. Byl velmi oceňovaným kreslířem a kolážistou i autorem akcí blízkých konceptuálnímu umění.

„Je mi to strašně líto. Náhle odešel čelný představitel Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, což bylo úžasné společenství, vzniklé v šedesátých letech a působící v době normalizace, které soustřeďovalo kolem sebe významné umělce,“ řekl jeho přítel malíř, grafik, sochař a keramik Aleš Lamr.
Do uvedené „školy“ mladých výtvarníků, hudebníků, literátů a dalších lidí podobného životního postoje patřili vedle ředitelů Karla Nepraše a Jana Steklíka a dalších členů zakladatelské generace s výtvarníky Otou Slavíkem, Zbyškem Sionem, Olafem Hanelem, Alešem Lamrem a dalšími také spisovatelé a básníci Eugen Brikcius, Petr Lampl, „akční teoretik“ Ivan Martin Jirous Magor, mim Boris Hybner, herec Pavel Landovský, psycholožka Dana Němcová, fotograf Václav Chochola, básníci Pavel Šrut, Ivan Wernisch, farář Sváťa Karásek, pardubický malíř Jiří Lacina a mnoho dalších.

V době, kdy veřejná místa nebyla intelektuálům nakloněna, se uchylovali do hospod. Neustále usměvavý výtvarník nikdy nepokládal pobyt v hospodě za ztracený čas, ale stejně jako žáci jeho školy za dobu naplněnou tvořivostí, tam nacházel inspiraci pro tvorbu spojující každodennost s uměním, hrou i recesí.
Jan Steklík je navíc svými kresbami spojen s ilustracemi desítek knižních titulů, svého času s vynikající úrovní brněnského literárního časopisu Host do domu i s časopisy Věda a život či Veronica. Podle kunsthistorika Karla Jaroše byl Jan Steklík „kreslíř s nejjemnější kreslířskou linkou v Čechách“.
Nekonformní umělec má za sebou desítky výstav i happeningů. Jeho díla vlastní Národní galerie i další umělecké instituce. Je rovněž nositelem titulu Čestný občan města Ústí nad Orlicí a držitel Ceny města Ústí nad Orlicí.

Zemřel výtvarník Jan Steklík, člen recesistické Křižovnické školy


Týden, 13.11.2017
Autor: ČTK

Ve věku 79 let zemřel v sobotu výtvarník Jan Steklík, člen nonkonformní a recesistické Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Do této skupiny patřili známí umělci jako třeba Karel Nepraš, Zbyšek Sion, Otakar Slavík či Aleš Lamr nebo i teoretici umění jako Eugen Brikcius nebo Ivan Martin Jirous.

Ve věku 79 let zemřel v sobotu výtvarník Jan Steklík, člen nonkonformní a recesistické Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Do této skupiny patřili známí umělci jako třeba Karel Nepraš, Zbyšek Sion, Otakar Slavík či Aleš Lamr nebo i teoretici umění jako Eugen Brikcius nebo Ivan Martin Jirous. Poslední rozloučení s nekonformním umělcem a performerem Steklíkem se uskuteční v úterý 21. listopadu ve 12.00 v obřadní síni na hřbitově v Ústí nad Orlicí, uvedl server idnes.cz.

Tvorba Jana Steklíka se formovala od konce 50. let. Měl blízko k informelu, vytvářel ale spíše křehké kresebné kompozice s prvky koláže, s propalovanými místy a nedopalky cigaret, s natrháváním papíru nebo kresebnými texturami. Věnoval se ale i tehdy oblíbenému land artu či malbě.

V roce 2014 Steklíkovu tvorbu spolu s dílem Karla Nepraše, tedy práci dvou ředitelů Křižovnické školy, představil pražský Topičův salon. Poprvé se Steklík a Nepraš setkali v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy. Již v té době se kolem nich formovalo nekonvenční umělecké hnutí. Samotná Křižovnická škola vznikla patrně v roce 1963, na jednom z pravidelných sezení zakládajících členů v někdejší hospodě U Křižovníků v Praze.

Kromě výtvarníků (Naděžda Plíšková, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Rudolf Němec, Aleš Lamr) se tam scházeli i teoretici (Jan Kříž, Eugen Brikcius, Vladimír Borecký, Ivan Martin Jirous, Věra Jirousová, Josef Kroutvor) i příslušníci undergroundu. „Křižovníci“ propojovali všednodenní realitu s uměním. Její aktivity se vesměs odvíjely v netradičních prostředích, především v restauračních zařízeních nižších cenových skupin, ale třeba i cestou k památným českým přírodním místům či historickým monumentům.

Steklík navíc ilustroval desítky knižních titulů, svého času také brněnský literární časopis Host do domu i magazíny Věda a život či Veronica.

https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/umeni/zemrel-vytvarnik-jan-steklik-clen-recesisticke-krizovnicke-skoly_454529.html

Zemřel výtvarník Jan Steklík

Zdroj: novinky.cz
Datum: 13.11.2017

Ve věku 79 let zemřel v sobotu výtvarník Jan Steklík, člen nonkonformní a recesistické Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Do této skupiny patřili známí umělci jako třeba Karel Nepraš, Zbyšek Sion, Otakar Slavík či Aleš Lamr nebo i teoretici umění jako Eugen Brikcius nebo Ivan Martin Jirous.

Tvorba Jana Steklíka se formovala od konce 50. let. Měl blízko k informelu, vytvářel ale spíše křehké kresebné kompozice s prvky koláže, s propalovanými místy a nedopalky cigaret, s natrháváním papíru nebo kresebnými texturami. Věnoval se ale i tehdy oblíbenému land artu či malbě.

V roce 2014 Steklíkovu tvorbu spolu s dílem Karla Nepraše, tedy práci dvou ředitelů Křižovnické školy, představil pražský Topičův salon. Poprvé se Steklík a Nepraš setkali v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy. Již v té době se kolem nich formovalo nekonvenční umělecké hnutí. Samotná Křižovnická škola vznikla patrně v roce 1963, na jednom z pravidelných sezení zakládajících členů v někdejší hospodě U Křižovníků v Praze. Kromě výtvarníků (Naděžda Plíšková, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Rudolf Němec, Aleš Lamr) se tam scházeli i teoretici (Jan Kříž, Eugen Brikcius, Vladimír Borecký, Ivan Martin Jirous, Věra Jirousová, Josef Kroutvor) i příslušníci undergroundu. „Křižovníci” propojovali všednodenní realitu s uměním. Její aktivity se vesměs odvíjely v netradičních prostředích, především v restauračních zařízeních nižších cenových skupin, ale třeba i cestou k památným českým přírodním místům či historickým monumentům.

Steklík navíc ilustroval desítky knižních titulů, svého času také brněnský literární časopis Host do domu i magazíny Věda a život či Veronica.

https://www.novinky.cz/kultura/454822-zemrel-vytvarnik-jan-steklik.html

Zemřel Jan Steklík. Výtvarník, který rád pil pivo a s Karlem Neprašem pěstoval humor bez vtipu.

Hana Slívová, Magazín Aktuálně
Datum: 13.11.2017

Pro Jana Steklíka a jeho přátele byla svobodomyslná kolektivní hra spolehlivou formou obrany proti totalitnímu nátlaku.
Jan Steklík je nejvýrazněji spojený s takzvanými „ňadrovkami“ – drobnými kresbami a texty na téma ženského ňadra.
„Měl tenkou, poetickou linku, která se po revoluci dobře hodila k ilustracím knížek brněnského nakladatelství Host, vzpomíná na Steklíka výtvarník Jiří Slíva. Rád také vzpomíná na jeho humorné instalace, které vyráběl spolu se sochařem Karlem Neprašem (1932-2002).

S tím se Steklík setkal poprvé v ateliéru Jana Koblasy na začátku 60. let. V roce 1963 pak společně založili Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu.
Škola – tedy sdružení výtvarníků, spisovatelů, básníků a dalších umělců, kteří propojovali realitu všedního dne s uměním a happeningy – vznikla na jednom z pravidelných setkání v hospodě U Křižovníků.

Součástí skupiny byli kromě Nepraše a Steklíka také Neprašova tehdejší manželka a výtvarnice Naďa Plíšková, básník Ivan Jirous a jeho žena Věra, básník Eugen Brikcius a jeho žena Duňa, historik Josef Kroutvor, překladatel Jaroslav Kořán či malíři Zdeněk Beran, Rudolf Němec, Zbyšek Sion a řada dalších osobností.
Jak Steklíka cituje Česká televize, Křižovnická škola byla nevysychající studnicí nápadů – ztřeštěných, bláznivých a hlavně humorných. „Měli jsme ale vždycky víc projektů než realizací. Těch bylo vlastně minimálně. Buď na to nebyl čas, nebo se vymyslel zase další nápad.“
V roce 2012 uspořádal Archiv výtvarného umění v pražském Doxu Křižovnické škole výstavu. „Svými akcemi, názory a postoji škola bořila nejrůznější tabu, představy a konvence, narušovala hranice mezi každodenními událostmi – hlavně pitím piva a uměním,“ napsali tehdy organizátoři.

„Nepolitická činnost Křižovnické školy tak po svém reagovala na stav společnosti. Pro křižovníky a jejich přátele byla svobodomyslná kolektivní hra spolehlivou formou obrany proti totalitnímu nátlaku. Díla vznikající v době největšího rozkvětu školy jakoby na okraji obecného zájmu dnes patří k hodnotám českého moderního umění.“

Věčný hračička

Jan Steklík se narodil v roce 1938 v Ústí nad Orlicí, kde nedostudoval Střední průmyslovou školu textilní.
„Měl jsem tam průser. První malér vlastně byl, že tam byl kamarád, co mu táta emigroval do Vídně a posílal mu gramofonový desky, dekadentní s americkým jazzem,“ vzpomínal Steklík pro Českou televizi.
„My jsme dělali kulturní pořad, před vyučováním jsme ve školním rozhlase hráli ty jazzové desky. Ředitel se šéfem KSČ té školy mě pozvali na kobereček a dostal jsem trojku z mravů. Pak se to přehrnulo a já tam přestal chodit.“

To mu ale nebránilo rozvíjet svůj vlastní styl: od prací inspirovaných geometrií přešel k informelu a strukturám, do nichž fyzicky obtiskoval realitu, například nedopalky cigaret.
Ve druhé polovině 60. let se staral o vizuální podobu brněnského časopisu Host do domu, ilustroval také básně Jana Skácela a kreslil pro časopis Věda a život či Veronica.

„Honza byl konceptualista s velkou obrazností, s laskavým humorem, věčný hračička, který hravostí svých děl šířil kolem sebe čirý pozitivismus. Vizionář, kumpán, učitel. Krásný člověk. S jeho odchodem končí jedna velká éra,“ napsal v nekrologu Orlického deníku ústeckoorlický režisér a herec Josef Jan Kopecký.

 

 

https://magazin.aktualne.cz/kultura/zemrel-jan-steklik-vytvarnik-ktery-rad-pil-pivo-a-s-karlem-n/r~38542814c87b11e7a4500cc47ab5f122/

Odešel výtvarník a humorista bez vtipu

Lidové noviny, 13.11.2017
EUGEN BRIKCIUS, básník

Zemřel Jan Steklík, poslední žijící ze dvou ředitelů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (dále KŠ). Když se řekne Steklík, musí se říci i Nepraš. A naopak. Nyní – podobně jako už předtím na zemi – společně ředitelují v nebi, uvelebeni ve stále se rozšiřující nebeské sekci KŠ. Jako je katolická církev mystickým tělem Kristovým, je KŠ mystickým tělem obou jejích ředitelů. Jako patrno, křižovnická mystika se pomalu stěhuje tam, kam patří, tedy nahoru. Dole za sebou zanechává věčné stopy.

Jan Steklík celoživotně tvořil filigránsky, některá intermezza však byla masivnější. Jako příklad jeho křehkého filigránství můžeme uvést decentní opus s výstižným názvem Smutek bílého papíru. Bílý papír s černým proužkem přes pravý dolní roh mu ale nedal spát, dokud jej s pomocí kritika Josefa Kroutvora nezvětšil a akčně neroztáhl po zasněžené pláni. Kategoriálně šlo o land-art pojatý jako zvětšenina filigránské skici, a to v době, kdy ve světovém měřítku takový land-art ještě neexistoval.

Určitá tenze mezi drobnou kresbou a rozměrnou kompozicí přímo čiší z výtvarné etudy předepsané v mém scénáři inscenovaného dokumentárního filmu Steklík. Bolek Polívka přijíždí do velkofarmy a naplní pytel zrním. S touto pozdější rekvizitou Honzovy tvorby pak odjíždí do mistrova rodného Ústí nad Orlicí. Zde vynese pytel po schodech nahoru a Honza mu ukáže, kam jej má postavit a opatrně otevřít. Mistr přistoupí k plnému pytli, lžičkou nabere několik zrnek a s lékárnickou pečlivostí je vsype do titěrného sáčku. Poté sáček zaletuje a přiklíží k bělostné čtvrtce. Bolek Polívka zatluče do zdi skobu a Jan Steklík vzniklé dílo pověsí. Podobné obřady se odehrávaly téměř každý den.

Když byl jeden z ředitelů dočasně indisponován, což mu znemožňovalo výkon funkce, zastoupil jsem ho až do uzdravení já. Z křižovnického provozu byl tehdy vyřazen Karel Nepraš a mně nezbylo než ředitelovat s Honzou. Byl to požehnaný čas. Téměř jsme neopouštěli ředitelnu – doslovnou i přenesenou. Honza se zpravidla pohyboval po odvěsnách a přeponě trojúhelníku Praha, U Svitáků – Brno, Host do domu – a už zmíněné Ústí nad Orlicí. Tak to bylo a nijak jinak.

Jednou jsem mu vytkl, že při rekonstrukci terénního Letiště pro mraky amplionem honil po louce nezletilé, aby kompozice na filmu dobře vyšla. Jenže, co se nestalo. Ti nezletilí dospěli a dnes jsou hrdi na to, že se mohli zúčastnit události, jež vstoupila do dějin českého moderního umění.

Jak Jan Steklík zemřel, tak také žil – s ručením omezeným. Jeho umělecká odpovědnost však byla bezmezná. Byl to – a stále je – umělec, nad nějž není. Karel Nepraš byl náš nejlepší sochař, Jan Steklík náš nejlepší minimalista a zároveň maximalista. Jeho drobnohry – a nejen ty se zrnky – i jeho fascinující land-artové produkce měly vskutku valnou úroveň.
Kdysi jsme si s Honzou vzájemně slíbili, že až jeden umře, druhý napíše nekrolog. Až dopíšu tuto větu, bude přinejmenším můj slib splněn…

A ještě doušku: Drahý Jane, vyřiď v uměleckém nebi Karlovi, ať s další indispozicí počká, až se k vám přidám, abych ho mohl opět důstojně zastoupit a s Tebou si zase zaředitelovat. Na nebi jako na zemi.