Jozef Cseres
Predpokladám, že mnohí z vás zažili s Honzom Steklíkom nejaký príbeh. A že to boli všetko veselé príbehy. Honza ich rád rozprával pri pive, obyčajne začínal príslovečným „hele, …“. Chrlil ich takpovediac z rukáva, rovnako, ako chrlil z rukáva svoje umenie. K príbehu mu stačila spomienka, k umeniu kus papiera alebo plátna, tužka, nejaké tie farby, niekedy zápalky či povrázok.
Pred desiatimi dňami nás nečakane, necelý rok pred osemdesiatkou, opustil. Odišiel uprostred práce, plný tvorivého elánu a plánov, chystal ďalšie výstavy. Tých, čo ho poznali, a vidím, že nás nebolo málo, priťahovala Steklíkova hravosť, prirodzený šarm, ostrovtip a večne dobrá nálada. Mal veľa priateľov, pretože svoj manévrovací priestor neobmedzoval na kľud pracovne, ale rovnaký čas trávil s priateľmi v hospodách. Bol to vynaliezavý výtvarnícky „kutil“, múdry a pohotový glosátor a stále veselý „šprýmař“. Ako umelec mal obdivuhodný zmysel pre vizuálne-konceptuálnu skratku. Pohrával sa s kresbou, akoby sa pohrával s rečovými figúrami, ignorujúc, že možnosti jazyka väčšinou nezodpovedajú možnostiam vizuálnej reprezentácie, a naopak, že kratučkou líniou možno často vyjadriť to, na čo je i dlhý jazyk krátky. Raz som mu do katalógu k výstave napísal, parafrázujúc Wittgensteina, že „o čom sa nedá hovoriť, to dokáže Steklík nakresliť“ a ani teraz mi nenapadá výstižnejšia formulácia jeho poetiky. Vymýšľal si, projektoval, kreslil a maľoval letiská pre mraky, krajčírske strihy na krajinu, kozmický pivovar, steblá trávy ako „vystřihovánky“, čierne uhlie ako „zamalovánky“, huby i kravaty pre Johna Cagea, „ňadrovky“ a podobné roztomilé bizarnosti.
Mal nadštandardný vzťah k hudbe, dalo by sa povedať, že patrila k jeho najvďačnejším inšpiračným zdrojom. V 60. rokoch, ako jeden zo samozvaných riaditeľov Křižovnickej školy čistého humoru bez vtipu, sa v Prahe intenzívne stýkal s muzikantmi z undergroundu a priateľstvá s nimi udržiaval celý život. V prvej polovici 70. rokov Steklík dokonca hral na triangel v bizarnej Neprašovej kapele Sen noci svatojánské band. Bol to náruživý a vnímavý poslucháč. Pri svojich, stále zriedkavejších návštevách Brna málokedy zašiel do galérie (neraz ignoroval i vlastné výstavy a vernisáže), nikdy však nezabudol navštíviť predajňu cédečiek na Svoboďáku, odkiaľ si odnášal domov do Ústí plné vrecká nových „úlovkov“ z jazzu či klasiky. Počúval ich pri práci, o čom svedčili nedbalo navŕšené kopy cédečiek, na ktoré som narážal na mnohých miestach jeho „ateliéru“, zakaždým, keď som ho navštívil. Neboli zapadnuté prachom a boli stále inak preskupené; nebola to zbierka, ale materiál k počúvaniu. Mal moc rád moderný jazz, ale tiež Captaina Beefhearta a Franka Zappu. I v prácach priamo inšpirovaných hudbou Steklík uplatňoval príslovečnú hravosť, hyperbolu a ostrovtip; jeho nespočetné poetické partitúry (resp. intervencie do notopisu) sú predovšetkým konceptuálne-vizuálne hračky.
Keď som Honzu naposledy doma navštívil, šesť dní pred náhlym úmrtím, vyberali sme diela pro jeho nadchádzajúcu výstavu v Dome Gustava Mahlera v Jihlave. Preberajúc sa neusporiadaným množstvom starých i nových prác na papieri, narazil som medzi nimi na prázdny list notového papieru s dokreslenou čiernou smútočnou páskou v pravom hornom rohu a typicky steklíkovským drobným, takmer až nečitateľným písmom nadpísaným názvom „Smutek bílé partitury“. Vzal som ju, hoci som nepredpokladal, že ju v Jihlave vystavím; nehodí sa do koncepcie výstavy. Nemôžem uveriť, že dnes ten smútok zdieľam s ňou. Krutý život kašle na nejaké koncepcie, a tak ma pripravil o pochybnosti, či ju vystaviť. Naložil som s ňou ako s parte, ktoré si šprýmař Steklík rafinovane sám vopred nakreslil. Nech nám provokujúce prázdno smutnej partitúry navždy pripomína jeho „šprýmařství“ a jej autorovi slúži ako kompas na križovatkách a v labyrintoch voľnomyšlienkárskej ríše, kam sa po naplnenom živote nenávratne odobral. Měj se tam hezky, Honzo, budeš nám všem moc chybět.
Hermovo ucho, 21. 11. 2017
Jozef Cseres
Letošní Martin přinesl do Čech místo sněhu moc smutnou správu. Zemřel Honza Steklík. Doma v Ústí nad Orlicí, v pokoji, jež mu sloužil jako ateliér i sklad umění, které trpělivě dennodenně chrlil takřka z rukávu. Stačily mu k tomu kus papíru nebo plátna, tužka, nějaké ty barvy, někdy sirky či provázek. Odešel nečekaně, rok před osmdesátkou, plný tvořivého elánu a plánů, chystal další výstavy.
Ty, kdo Steklíka znali, a nebylo nás málo, jelikož svůj manévrovací prostor neomezoval na klid pracovny, ale stejný čas trávil s přáteli v hospodách, přitahovala jeho hravost, přirozený šarm a ostrovtip. Byl to vynalézavý výtvarnický kutil, pohotový a moudrý glosátor a stále veselý šprýmař s obdivuhodným smyslem pro vizuálně-konceptuální zkratku. Pohrával si s kresbou, jakoby si pohrával s řečovými figurami, ignoruje, že možnosti jazyka většinou neodpovídají možnostem vizuální reprezentace, a naopak, že kratičkou linií lze často vyjádřit to, na co je i dlouhý jazyk krátký. Jednou jsem mu do katalogu napsal, parafrázuje Wittgensteina, že „o čem se nedá mluvit, to umí Steklík nakreslit,“ a ani teď mne nenapadá výstižnější formulace jeho poetiky. Vymýšlel si, projektoval, kreslil a maloval letiště pro mraky, krejčovské střihy na krajinu, kosmický pivovar, stébla trávy jako vystřihovánky, černé uhlí jako zamalovánky, houby i kravaty pro Johna Cage, ňadrovky a podobné potměšilé a roztomilé bizarnosti.
Hudba patřila k nejvděčnějším inspiračním zdrojům Steklíkova umění a hudební motivy se vinou napříč jeho rozsáhlou i rozmanitou tvorbou od začátku. V šedesátých letech, coby jeden ze samozvaných ředitelů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (druhým byl sochař Karel Nepraš), se v Praze intenzivně stýkal s muzikanty z okruhu Plastiků a Pavla Zajíčka a přátelství s protagonisty undergroundu udržoval i v letech sedmdesátých. Někteří z nich, třeba Vráťa Brabenec, mu později často hrávali na vernisážích. V první polovině sedmdesátých let dokonce Steklík hrál na triangl v bizarní Neprašové kapele Sen noci svatojánské band. Byl to náruživý a vnímavý posluchač. Při svých, stále zřídkavějších návštěvách Brna málokdy zašel do galerie (nejednou ignoroval i vlastní výstavy), nikdy však neopomněl navštívit prodejnu cédéček na Svoboďáku, odkud si odnášel domů do Ústí plné kapsy nových „úlovků“ z jazzu či klasiky. Poslouchal je při práci, o čemž svědčily nedbale vršené kupy cédéček, na které jsem narážel na mnoha místech jeho ateliéru pokaždé, když jsem ho navštívil. Nebyly zapadané prachem a byly pokaždé jinak přeskupené; nebyla to sbírka, ale materiál k poslechu. Někdy jsme poslouchali spolu a popíjeli u toho skotskou. Měl moc rád moderní jazz, ale též Captaina Beefhearta a Franka Zappu.
Coby zorientovaného znalce umění, posluchačského fajnšmekra a laskavě experimentujícího výtvarníka, otevřeného intermediálním přesahům Steklíka oslovilo zejména širokospektrální dílo Johna Cage. Na jeho počest vytvořil celou sérii kombinovaných kreseb. I v pracích přímo inspirovaných hudbou Steklík uplatňoval příslovečnou hravost, nadsázku a ostrovtip, a v četných partiturách (resp. intervencích do notopisu) mu tudíž šlo spíše o návod k potenciální akci nežli o fixaci možných zvuků. Jeho poetické partitury jsou především konceptuálně-vizuální hříčky. Od konce devadesátých let až do své smrti jich vytvořil nepřehledné množství. Vytvářel je na vnitřní i vnější popudy, sporadicky (při poslouchání hudby) i na kurátorskou zakázku, někdy jako pocty oblíbeným hudebníkům, při příležitosti jejich životního jubilea. Vytvářel je jednotlivě i ve volných cyklech (ptačí, propalované, atd.). Ačkoli v nich nechtěl reprezentovat zvuky konvenčním hudebnickým způsobem, ani vytvářet exaktnější interpretační algoritmy, nelze v nich ignorovat řád a rytmus, provokující k akustické realizaci. Nepřekvapuje tudíž, že mnohé z nich se dočkaly zvukové realizace zkušenými hudebníky (Mikoláš Chadima, Zdenek Plachý, Zsolt Sörés, Tomáš Vtípil, aj.); některé z nich vydal před dvěma lety Vladimír „Lábus“ Drápal v Guerilla Records jako Steklíkovo profilové CD.
Když jsem Honzu posledně v Ústí, šest dnů před náhlým úmrtím, navštívil, vybírali jsme díla pro jeho nadcházející výstavu v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě. Probíraje se neuspořádaným množstvím starých i nových prací na papíře, narazil jsem v jedné z desek na prázdný list notového papíru s dokresleným černým smutečním páskem v pravém horním rohu a nepatrným písmem nadepsaným názvem „Smutek bílé partitury“. Vzal jsem ji, ačkoli jsem nepředpokládal, že bych ji v Jihlavě vystavil; nehodí se do koncepce výstavy. Teď na ni doma civím a nemůžu uvěřit, že ten smutek sdílím s ní. Krutý život sere na nějaké koncepce, a tudíž mně připravil o pochybnosti, jestli ji vystavit. Naložím s ní jako s parte, které si šprýmař Steklík rafinovaně sám předem nakreslil. Ať nám provokující prázdno smutné partitury navždy připomíná jeho šprýmařství a jemu slouží jako kompas na křižovatkách a v labyrintech volnomyšlenkářského hájemství po životě.
Lidové noviny, 13.11.2017
EUGEN BRIKCIUS, básník
NEKROLOG
Zemřel Jan Steklík, poslední žijící ze dvou ředitelů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (dále KŠ). Když se řekne Steklík, musí se říci i Nepraš. A naopak. Nyní – podobně jako už předtím na zemi – společně ředitelují v nebi, uvelebeni ve stále se rozšiřující nebeské sekci KŠ. Jako je katolická církev mystickým tělem Kristovým, je KŠ mystickým tělem obou jejích ředitelů. Jako patrno, křižovnická mystika se pomalu stěhuje tam, kam patří, tedy nahoru. Dole za sebou zanechává věčné stopy.
Jan Steklík celoživotně tvořil filigránsky, některá intermezza však byla masivnější. Jako příklad jeho křehkého filigránství můžeme uvést decentní opus s výstižným názvem Smutek bílého papíru. Bílý papír s černým proužkem přes pravý dolní roh mu ale nedal spát, dokud jej s pomocí kritika Josefa Kroutvora nezvětšil a akčně neroztáhl po zasněžené pláni. Kategoriálně šlo o land-art pojatý jako zvětšenina filigránské skici, a to v době, kdy ve světovém měřítku takový land-art ještě neexistoval.
Určitá tenze mezi drobnou kresbou a rozměrnou kompozicí přímo čiší z výtvarné etudy předepsané v mém scénáři inscenovaného dokumentárního filmu Steklík. Bolek Polívka přijíždí do velkofarmy a naplní pytel zrním. S touto pozdější rekvizitou Honzovy tvorby pak odjíždí do mistrova rodného Ústí nad Orlicí. Zde vynese pytel po schodech nahoru a Honza mu ukáže, kam jej má postavit a opatrně otevřít. Mistr přistoupí k plnému pytli, lžičkou nabere několik zrnek a s lékárnickou pečlivostí je vsype do titěrného sáčku. Poté sáček zaletuje a přiklíží k bělostné čtvrtce. Bolek Polívka zatluče do zdi skobu a Jan Steklík vzniklé dílo pověsí. Podobné obřady se odehrávaly téměř každý den.
Když byl jeden z ředitelů dočasně indisponován, což mu znemožňovalo výkon funkce, zastoupil jsem ho až do uzdravení já. Z křižovnického provozu byl tehdy vyřazen Karel Nepraš a mně nezbylo než ředitelovat s Honzou. Byl to požehnaný čas. Téměř jsme neopouštěli ředitelnu – doslovnou i přenesenou. Honza se zpravidla pohyboval po odvěsnách a přeponě trojúhelníku Praha, U Svitáků – Brno, Host do domu – a už zmíněné Ústí nad Orlicí. Tak to bylo a nijak jinak.
Jednou jsem mu vytkl, že při rekonstrukci terénního Letiště pro mraky amplionem honil po louce nezletilé, aby kompozice na filmu dobře vyšla. Jenže, co se nestalo. Ti nezletilí dospěli a dnes jsou hrdi na to, že se mohli zúčastnit události, jež vstoupila do dějin českého moderního umění.
Jak Jan Steklík zemřel, tak také žil – s ručením omezeným. Jeho umělecká odpovědnost však byla bezmezná. Byl to – a stále je – umělec, nad nějž není. Karel Nepraš byl náš nejlepší sochař, Jan Steklík náš nejlepší minimalista a zároveň maximalista. Jeho drobnohry – a nejen ty se zrnky – i jeho fascinující land-artové produkce měly vskutku valnou úroveň.
Kdysi jsme si s Honzou vzájemně slíbili, že až jeden umře, druhý napíše nekrolog. Až dopíšu tuto větu, bude přinejmenším můj slib splněn…
A ještě doušku: Drahý Jane, vyřiď v uměleckém nebi Karlovi, ať s další indispozicí počká, až se k vám přidám, abych ho mohl opět důstojně zastoupit a s Tebou si zase zaředitelovat. Na nebi jako na zemi.
Veronica 4/2017, s. 46
Autor: Václav Štěpánek
Svatý Martin roku 2017 sice na některých místech České republiky po letech přijel i na bílém koni, ale čtenáři časopisu Veronica a jeho příznivci, jakož ostatně i široká kulturní veřejnost, na něj do budoucna nebudou vzpomínat kvůli bílému poprašku, který, nota bene, tam, kde napadl, hnedle roztál. Vybaví si totiž zejména to, že si tento rytířský světec s sebou tam, odkud již není návratu, odvezl dva muže, kteří od prvního čísla časopisu, jež vyšlo v roce 1986, tvořili vzájemně se doplňující duo, jehož duchovní kreace dodávaly časopisu nezaměnitelné kouzlo a pel jedinečnosti. Karel Hudec tento svět opustil den před sv. Martinem a týden před tím, než mu mělo být, při příležitosti jeho devadesátin, předáno předkládané číslo Veroniky, které jste dolistovali a dočetli až k tomuto nečekanému nekrologu na poslední straně. Číslo, do něhož druhý muž onoho dua, Jan Steklík, příteli Karlovi nakreslil svou nezaměnitelnou linkou, již jeden z četných kunsthistoriků, pitvajících jeho nesmírně obsáhlé kreslířské dílo, označil za „nejjemnější v Čechách“ (a dodejme i na Moravě a ve Slezsku), několik variací na téma ptáci. V těch ptačích kresbách zdobících tuto Veroniku chybí z repertoáru kreslířských fines Jana jen pták ve formě jeho oblíbené „ňadrovky“. Kresba, již ve svém posledním kreslířském vstupu do časopisu, v němž byl také členem redakční rady, nějakým řízením osudu opomněl vytvořit…
Jan Steklík totiž odešel, náhle a zcela nečekaně, den po svém příteli, přímo na sv. Martina. Obálky příštího ročníku Veroniky, jimiž by si v časopise vlastně sám dal dárek ke svým osmdesátinám (narodil se 5. června 1938), které jsem s ním měl podle naší domluvy do detailu domluvit koncem listopadu v jeho rodném domě, obrostlém psím vínem v poklidném Ústíčku (Ústí nad Orlicí), tak již zůstanou pouze v našich představách. Těžko říci, čím by na nich Jan překvapil. Poprvé a naposledy totiž vytvořil obálky pro celý ročník našeho časopisu před dvaceti lety. Rozhodně to tehdy nebylo nic, co by od něj bylo lze očekávat: nazval ty čtyři obálky XI. ročníku Veroniky z roku 1997 Vystřihovánky (stejně tak by to ale mohly být i Vymalovánky), a jejich kouzlo spočívalo v tom, že ve středu souvislé jednobarevné plochy vyvedl podle tématu čísla typický motiv, například trojhrozen vína, velmi vzdáleně připomínající pro Mistra obsesivní ženské ňadro.
Jedno je ale jisté: určitě by to nebyly pérovky, jimiž třicet let ozvláštňoval každé číslo časopisu. Třeba bychom tak obdivovali „Krajiny zavírací“, „Střihy na krajiny“, možná i „Krajiny s ňadrem“, nebo třeba olejem vyvedené rámečky s krajinou. S krajinou vždy pojatou zcela zkratkovitě, leč výstižně (byť, pravda, pokud by jeho performace – díla s názvy výše uvedenými totiž byla mj. součástí jeho výstav – neměla název, obvykle by většina z těch, co ten který výjev obdivovala, nepoznala, že se jedná o krajinu, a to dokonce o konkrétní krajinu jeho rodného Podorlicka). Mohlo by to třeba být i něco jako pestrobarevná „Krajina s uhlím“, jejíž zrod jsem kdysi, na návštěvě u něj v Ústíčku, mohl obdivovat: když jsem se probudil, Mistr již dávno tvořil, a já mu nahlížel přes rameno, jak trpělivě na obrovské papírové čtvrtce kreslí maličké mnohoúhelné kostečky „uhlí“ do obrazce, jehož výsledný tvar nebylo lze ještě ani tušit. Večer, když jsem uléhal, seděl Jan stále nad dílem: kosteček již byly tisíce, ale obrazec zůstával stále ještě nezřetelný. Svou podobu získal až třetího dne… Nejspíš bychom ale byli opět překvapeni, protože Janova inspirace neznala mezí.
Lidské osudy se dovedou pozoruhodně proplétat. Jan Steklík se spolu se svým také již zvěčnělým přítelem Karlem Neprašem, s nímž založil v roce 1963 slavnou undergroundovou skupinu nazvanou Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, vypracoval v excelentního kreslíře zejména ve slavném brněnském časopise Host do domu, tak trochu pod vedením tehdejších redaktorů Oldřicha Bárty a básníka Jana Skácela. V roce 1986, v dobách, kdy již dlouho neměl Oldřich Bárta do čeho „redaktorsky píchnout“, byl přizván k tomu, aby vypracoval grafický návrh vznikající Veroniky. A Jan, jehož tehdejší režimní kritici s varovně vztyčeným prstem označovali jako „surrealistu“, ač jím ve skutečnosti nikdy nebyl, jakkoli jeho v té době slavné neformální performance a landarty k takovému závěru mohly svádět, rád přijal roli toho, který bude svojí „nejjemnější linkou“ Bártovu čistou grafiku opět ozvláštňovat a tvořit tak z Veroniky nezaměnitelný časopis. Tvořit vždy přesně na míru. Tvořit tak aby vystihl podstatu ilustrovaného článku, který si nikdy neopomněl prostudovat do všech detailů. Tvořit ať již ve svém domácím ateliéru, ať již v desítkách ateliérů improvizovaných, v něž se po vytažení kalamáře s tuší, pera s násadkou a často třeba jen odřezku dobrého kreslícího papíru měnila četná lidová restaurační zařízení, která měl rád, a v nichž jsme se s ním stejně rádi scházeli. A činil tak od té doby doslova až do smrti.
Svůj autoportrét Jan Steklík nikdy nevytvořil. Portréty vůbec nebyly jeho kreslířskou parketou. Do čísla věnovaného Karlu Hudcovi však, mimo doprovod k článkům, jeden takový poslal. Nazval jej Brýle s ptákem. A nic jiného nedokáže Honzu lépe vystihnout než tento jeho poslední obrázek, jímž se s ním ve Veronice s bolestí v srdci loučíme. Kresba brýlí lennonek, které jeho obličej zdobily posledních přinejmenším čtyřicet let. Kresba osiřelých brýlí…
brnozurnal.cz
Autor: Jaroslav Štěpaník
V mailu, co mi došel, v pátek večer ještě Honza zašel na pivo. V sobotu ráno se do našeho dosud světa již neprobudil. Měl pivo rád, stihl zaslouženě i své zdejší poslední. Mnohokrát (jako mnozí) jsem s ním poseděl v některé z nemnoha hospod v centru města a blízkém okolí. Za šedivých normalizačních let prosvětlených několika místy, kde člověk tehdy vždy potkal kamarády či dobré známé. Dost bylo i večerů vinných u Venuše. Občas si některá na chvíli přisedla. Honzu znali všichni, a všechny, rád zapředl řeč.
V šedesátých letech jsem ho znal jen od vidění, jak jeho vtipné kresbičky. V Brně zakotvil Honza spíš náhodou, nikdy se nikam nedral ani necpal, nechával věci běžet, jak šly, žil vždy po svém. Jeho tvorba zaujala v Hostu do domu, odtud pozvali ke spolupráci. Literární časopis, stál v tom čase na vrcholu, měl široký dosah, uměl oslovit i širší veřejnost. Redakce a okruh spolupracovníků sestávaly z výrazných osobností. – Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Oleg Sus, Jan Trefulka, Milan Uhde…
K literátům do Hosta přibyl výtvarník Jan Steklík. Tehdy nejmladší.
Domovskou redakcí mu krátce byl i měsíčník Věda a život za působení šéfredaktora Olega Suse. Začínající „normalizaci“ časopis přežil, vedoucí redaktor byl však nežádoucí, stejně jak kolegové a přátelé z Hosta do domu, jehož vydávání bylo ukončeno.
Jan Steklík celý život pendloval mezi rodným Ústím nad Orlicí, Prahou a jihomoravskou metropolí. V hlavním městě měl mnoho přátel a zvlášť pevné pouto v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, kterou se starším Karlem Neprašem založili a ve dvou ji ředitelovali. Trochu až překvapivé, že v nesnadných časech setrval a zakotvil v Brně. Moc příležitostí k uplatnění tu neměl. Pro kreslíře, bohéma nevšímavého k panujícímu režimu, jdoucího vlastní cestou, vlastně žádné.
K brněnským poměrům měl četné výhrady, k městu však nepochybně získal vnitřní vztah, brzy tu byl doma a nepřehlédnutelnou, výraznou postavou. Když se režimu znelíbí sochař či malíř, je bez veřejných a velkých zakázek. Občas však přece jen něco prodá za přátelskou cenu, tedy pod cenou. Jenže kresbičky? Honza někdy své nápady jen tak hodil na kousek papíru, který byl vždy po ruce. Kolik z nich třeba na účtence z hospody, uchovali přátelé, známí či náhodní přísedící? Byla by z nich jistě zajímavá výstava. A kolik se jich ztratilo, nebo skončilo ve smetí při úklidu po zavírací hodině?
Ke jménu autora svých kreseb přidával KŠ. – označení školy humoru bez vtipu. Neotřelý nápad, hříčka i humor přítomny byly vždy. Vycházely ze samotné kresby, slov netřeba. Legendární jsou jeho ňadrovky. S nevyčerpatelnou invencí nakreslil nesčíslně variant milých, neurážlivých kreativně dotvořených ňader. Mimořádně jemnou linkou, nejčastěji pečlivě zvolenou, dobře naostřenou tužkou.
Jako ilustrátor dokázal citlivě a přesně vystihnout povahu textu, kresbou dotvořit, přidat mu na přitažlivosti. Uměl to i u textů populárně naučných. Chyběly však šance, jaké nabídla krásná knížka Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň či později Jazyčníky Dušana Šlosara.
Období Vědy a život za Olega Suse jsem zblízka nezažil, později jsme se však s Honzou sešli v redakční radě tohoto časopisu a léta se tam setkávali. Rada to byla snad i trochu zvláštní, oficiálně myslím ani neexistovala, taková stála v tiráži. Ta naše byla vlastně skupinou blízkých spolupracovníků. Redakce byla jakousi oázou, kam vlezlá, iritující politika, alespoň bezprostředně viditelně, nedopadala. Scházeli jsme se jednou do měsíce nad hodnocením čísla a přípravou dalšího, co kdo může nabídnout, připravit. Po skončení část členů rady vyrazila na jedno, a v poradě pokračovala. Někdy se nešlo, to když přišel se skvělým vínem vážený pan docent Šikula, uznávaný přírodovědec, vysokoškolský pedagog i široce oblíbený popularizátor a rádce zahrádkářů. Ve „Vědičce“, jak někdy říkal Honza časopisu, kde ilustracemi upoutával k textu a dodával mu další rozměr, bývalo dobře. Vědička bohužel pozbyla vydavatele a v roce 1991 skončila nadobro svou dlouhou předchozí éru.
Honzovy příjmy byly opravdu minimální. Měl hodně přátel i v zahraničí, kde se o něm vědělo, doma pár korun za kresby. Nároky však měl přiměřené příjmům. Tedy také minimální. Bez velké nadsázky: k fyzické existenci a duševní pohodě mu stačila polévka a pivo. Nepamatuji, že by si kdy stěžoval. Žil si po svém, tvořil po svém, přijímal život, jak šel, byl skutečný bohém, žijící kumštem. Žádná póza, stylizace přetvářka. Politika ho moc nevzrušovala, nenechal si ji vstupovat do života. Byl dobrý člověk, dal bych mu přívlastek mírumilovný, mírotvorný. Takových moc není.
V osmdesátých letech, kdy se přece jen, byť stydlivě uvolňovalo, ilustroval pravidelné páteční fejetony v Brněnském večerníku, jak je zavedl a redigoval Jirka Kříž. Ten ho také získal ke spolupráci pro pozoruhodný ROK – Revui otevřené kultury. Jako výtvarný redaktor a ilustrátor působil řadu dalších let ve Veronice, časopisu pro ochranu krajiny a přírody.
Po roce 1989 vydal Honza knihu svých ňadrovek jako knihu, měl více zajímavých výstav na různých míst republiky i v zahraničí, ilustroval i několik dalších knih. Žil dál, nezměněným, svým způsobem života, jak za všech dob. A řekl bych, že po intermezzu jeho mladistvé vizáže z šedesátých let, nadále už také stále stejně vypadal, neměnil se ani fyzicky. Domov měl již v rodném Ústí nad Orlicí, do Brna a Prahy jezdíval, vídal jsem ho pak nepravidelně, občas. Při každém setkání jsem však měl pocit, že předchozí proběhlo jen o den dřív. Člověk cedí vše vždy tak trochu přes sebe. Proto mi nejspíš ještě z dob Brněnského večerníku uvízla v paměti jeho věta: „Jsem tvůj ilustrátor!“ Nevím, jak jsme se k tomu dostali, potěšilo mě však moc. Jen mě, teď už navždy, bude mrzet, že jsme se nesetkali při společné knížce. Mnohem později, když Veronica byla krátce bez redaktora, ptal se, zda bych nezauvažoval. Na nabídky či náměty k takové rozvaze jsem zvyklý nebyl. O to víc jsem si cenil. Časopis výborný, ale trochu přece jen mimo můj záběr. Nerad bych redigoval, o čem vím málo, skoro nic. To jen na okraj, že Honza Steklík byl, i když jsme se už málo vídali, stále stejný kamarád.
Byl nejen uznávaným kreslířem a ilustrátorem, věnoval se také koláži a stamp artu. Byl z prvních u nás, kteří začínali s performancí, jeho happeningy neskrývaly recesní obsah, vždy byly invenční. Z většiny pronikala hravost jako z jeho letiště pro obláčky nebo svérázné Prádelny, kde v neckách na valše každému z četných návštěvníků společně s M. Pallou) vyprali přinesený kus osobního prádla. Jeho „akce“ se netvářily, že převrací svět a přináší zatraceně zásadní filozofické poselství, jak se dnes stává.
Nevěřím, že po odchodu odtud, je nějaké pokračování. I když, jako každý, bych rád. Ale: co kdo ví? Co kdyby, to kdyby… Pak Honza Steklík jistě už spokojeně sedí a upíjí ze sklenice bíle napěněné jak obláčky vůkol. „Pivo tu mají moc dobré,“ říká zvolna, trochu už šumluje, jak se někdy stává, a rukávem otírá od piva orosený vous.
http://www.brnozurnal.cz/rozhovory-vzpominky-medailonky/jan-steklik-5-6-1938-11-11-2017/
Miroslav Balaštík,
10. číslo Hosta, 2017
Jaroslav Hubený, iDnes, 13. listopadu 2017
V sobotu zemřel výtvarník Jan Steklík. Bylo mu 79 let. Poslední rozloučení s nekonformním umělcem a performerem se uskuteční v úterý 21. listopadu ve 12 hodin v obřadní síni na hřbitově v Ústí nad Orlicí. Tedy v místě, kde se Steklík narodil a s nímž spojil celý svůj život.
Jan Steklík patřil k protagonistům umělecké generace nastupující v šedesátých letech 20. století. Byl velmi oceňovaným kreslířem a kolážistou i autorem akcí blízkých konceptuálnímu umění.
„Je mi to strašně líto. Náhle odešel čelný představitel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, což bylo úžasné společenství vzniklé v šedesátých letech a působící v době normalizace, které soustřeďovalo kolem sebe významné umělce,“ řekl jeho přítel malíř, grafik, sochař a keramik Aleš Lamr.
Do uvedené školy mladých výtvarníků, hudebníků, literátů a dalších lidí podobného životního postoje patřili vedle ředitelů Karla Nepraše a Jana Steklíka a dalších členů zakladatelské generace s výtvarníky Otou Slavíkem, Zbyškem Sionem, Olafem Hanelem, Alešem Lamrem a dalšími také spisovatelé a básníci Eugen Brikcius, Petr Lampl, Ivan Martin Jirous, řečený Magor, mim Boris Hybner, herec Pavel Landovský, psycholožka Dana Němcová, fotograf Václav Chochola, básníci Pavel Šrut, Ivan Wernisch nebo farář Svatopluk Karásek.
V době, kdy veřejná místa nebyla intelektuálům nakloněna, se uchylovali do hospod. Neustále usměvavý výtvarník nikdy nepokládal pobyt v hospodě za ztracený čas, ale stejně jako žáci jeho školy za dobu naplněnou tvořivostí. Tam nacházel inspiraci pro tvorbu spojující každodennost s uměním, hrou i recesí.
Steklík navíc ilustroval desítky knižních titulů, svého času také brněnský literární časopis Host do domu i magazíny Věda a život či Veronica. Podle kunsthistorika Karla Jaroše byl autorem „s nejjemnější kreslířskou linkou v Čechách“.
Nekonformnímu umělci byla blízká také tvorba koláží, propalované a přelepované kousky papíru, někdy s nalezenými texty, často proměňované v průběhu času. Za sebou má desítky výstav i happeningů. Jeho díla vlastní Národní galerie i další umělecké instituce.
Respekt, 20.11.2017
Jan H. Vitvar
„Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu.
Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil.
Podepsal se a předal to prvnímu řediteli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec byl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.“ Tak vzpomíná hudebník Vratislav Brabenec v letošní knížce Podoby na ředitelování výtvarníka Jana Steklíka Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, nejoriginálnějšímu kulturnímu sdružení, jaké tu po druhé světové válce vzniklo. V dějinách českého umění ovšem téhle partě nespravedlivě patří jen okrajová pozice. Pár výstav se o ní sice udělalo, poslední loni v roudnické Galerii moderního umění. Jenže v seriózním kunsthistorickém kánonu je braná víc jako sbor hospodských recesistů, v lepším případě svérázných kulturních odbojářů, kteří si svobodomyslnost udrželi i během normalizace. Nikoli jako něco, čím by mělo smysl dál se vážněji zabývat i po stránce výtvarné. Jak totiž psát monografii o lidech, kteří si nad pivem v rámci uměleckého gesta utírali brýle nakrájeným gothajem a jejichž hlavním programem bylo „bezdůvodné veselí“?
Monografie se zatím nedočkal ani Jan Steklík. Spolu s Karlem Neprašem šéf a ideový motor skupiny, jejíž výjimečná schopnost kreativně tvořit a spontánně se bavit i v totalitních časech inspirovala Ivana Martina Jirouse ke zformování českého undergroundu a otevřenému boji proti systému. Steklík s Křižovnickou školou takhle daleko nešel: místo snahy o změnu si „jen“ hledali ostrůvek nezávislosti, který jim poskytla právě hospoda a život zcela mimo oficiální galerijní a vůbec kulturní provoz.
Steklík nedokončil ani střední průmyslovku a celé výtvarné vzdělání získal ve „škole života“. Nad pivním půllitrem se rodily i jeho kresby. Na autodidakta měl výjimečně jistou ruku, kterou by mu v subtilních tazích mohl závidět i mistr čínské tušové malby. Lyricky zachycoval, co viděl, chmelovou pěnu, stébla trávy, ňadra, ta obzvláště rád.
Jako se Křižovnická škola nebála dělat humor z věcí, z nichž se obvykle nedělá, troufal si hravý minimalista dělat věci, které se zpravidla nedělají. Jako když v roce 1970 pokryl louku u Lemberku balicím papírem, proměnil ji v Letiště pod mraky a na závěr zapálil.
Ze svazu umělců ho po invazi vyrazili, vystavovat začal po revoluci. Letos v září měl v Mariánských Lázních výstavu Steklej humor na festivalu Marienbad, na cestu se ale v devětasedmdesáti letech z rodného Ústí nad Orlicí, kde žil, nevypravil; prý se na ni necítil. Minulý víkend mi od Vráti Brabence přišla esemeska, že Jan Steklík náhle umřel. Podle Steklíkovy ženy Marie „byl ještě v pátek na pivu a v sobotu už se neprobudil“. Pohřeb se na ústeckém hřbitově koná toto úterý v pravé poledne, Steklík u toho tentokrát nemůže chybět.
Lidové noviny, 16.11.2017
BŘETISLAV RYCHLÍK
Honza Steklík byl pro mě jedinečný kamarád, uvedl mě do života jiného, než jsem znal. Teď bude ředitelství KŠ navždy jinde…“ – člen kanadské sekce Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a bývalý kytarista Plastic People Paul Wilson takto reagoval na zprávu o smrti posledního z dvojice ředitelů Karel Nepraš – Jan Steklík. Pro pořádek a dějiny musím uvést, že v počátcích byli krátce ředitelé samozvanci tři, ještě grafik Karel Dvořák. Paul Wilson se se Steklíkem poznal hned po příjezdu do Brna. Já také. A měl jsem pocit, že jsme přátelé odjakživa.
V onom roce 1982 nás s Jánem Sedalem vyzval, ať mu po letech zákazů otevřeme poloilegální výstavu kdesi v aule veterinářské školy. Chtěli jsme mu na vernisáži umýt nohy v pivu. Ten den umřel kritik Oleg Sus, Steklíkův redakční druh z kultovního Hosta do domu. Pivo jsme vypili, lavór zapomněli v hospodě. „Steklík je proteovská a šaškovská postava, pro svoji nezařaditelnost věčný outsider českého výtvarného života.“ Ministr vnitra Křižovnické školy Berijous byl kunsthistoricky vzdělán a znám jako Ivan Magor Jirous. Ten teoreticky i prakticky věděl, o čem mluví.
Ke Steklíkovým po všech stránkách originálním a výjimečným výtvarným kvalitám jistě budou psát jiní. Já připomenu jeden divadelní plakát a jednu akci. Pro představení Bratrů Karamazových v Divadle Husa na provázku vytvořil plakát z počmárané účtenky z laciné hospody. Přeškrtnutá piva jako kříže. Po pádu železné opony byli výtvarníci z obou jejích stran vyzváni k vytvoření svého úsměvu Mony Lisy. Všichni se předháněli. Rusové, jako Američané. Mona Lisaměla zadrátované rtíky, zobák kačera Donalda, rtěnku lehké ženštiny, mříž. Ale tuto instalaci nezapomenu nikdy: jedna La Gioconda měla v místech úst zrcadélko. Každý, kdo šel kolem, se usmál a pro tu chvíli měla Mona Lisa jen jeho úsměv. Geniální a čistý koncept. To byl Steklík. Honza byl pověstný tím, že se nedostavoval na svoje vernisáže. Umřel stejně. Lehnul si a nedostavil se na výstavu života.
Mladá fronta Dnes, 14.11.2017
Jaroslav Hubený
Zemřel výtvarník Jan Steklík. Jeho pohřeb se uskuteční v úterý 21. listopadu ve 12 hodin v obřadní síni na hřbitově v Ústí nad Orlicí. Tedy v rodném městě a v místě bydliště.
Devětasedmdesátiletý výtvarník Jan Steklík patřil k protagonistům umělecké generace nastupující v šedesátých letech minulého století. Byl velmi oceňovaným kreslířem a kolážistou i autorem akcí blízkých konceptuálnímu umění.
„Je mi to strašně líto. Náhle odešel čelný představitel Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, což bylo úžasné společenství, vzniklé v šedesátých letech a působící v době normalizace, které soustřeďovalo kolem sebe významné umělce,“ řekl jeho přítel malíř, grafik, sochař a keramik Aleš Lamr.
Do uvedené „školy“ mladých výtvarníků, hudebníků, literátů a dalších lidí podobného životního postoje patřili vedle ředitelů Karla Nepraše a Jana Steklíka a dalších členů zakladatelské generace s výtvarníky Otou Slavíkem, Zbyškem Sionem, Olafem Hanelem, Alešem Lamrem a dalšími také spisovatelé a básníci Eugen Brikcius, Petr Lampl, „akční teoretik“ Ivan Martin Jirous Magor, mim Boris Hybner, herec Pavel Landovský, psycholožka Dana Němcová, fotograf Václav Chochola, básníci Pavel Šrut, Ivan Wernisch, farář Sváťa Karásek, pardubický malíř Jiří Lacina a mnoho dalších.
V době, kdy veřejná místa nebyla intelektuálům nakloněna, se uchylovali do hospod. Neustále usměvavý výtvarník nikdy nepokládal pobyt v hospodě za ztracený čas, ale stejně jako žáci jeho školy za dobu naplněnou tvořivostí, tam nacházel inspiraci pro tvorbu spojující každodennost s uměním, hrou i recesí.
Jan Steklík je navíc svými kresbami spojen s ilustracemi desítek knižních titulů, svého času s vynikající úrovní brněnského literárního časopisu Host do domu i s časopisy Věda a život či Veronica. Podle kunsthistorika Karla Jaroše byl Jan Steklík „kreslíř s nejjemnější kreslířskou linkou v Čechách“.
Nekonformní umělec má za sebou desítky výstav i happeningů. Jeho díla vlastní Národní galerie i další umělecké instituce. Je rovněž nositelem titulu Čestný občan města Ústí nad Orlicí a držitel Ceny města Ústí nad Orlicí.