Omalovánky podle Steklíka


Respekt, 1. 7. 2002
Autor: Jiří Machalický

„Steklíku! Vy mazlíku!“ Tyto dvě stručné věty napsala do knihy návštěv žena ve středních letech poté, co si v pražském antikvariátu a galerii Ungula prohlédla současnou výstavu Jana Steklíka a německé výtvarnice Annegret Heinl. Třemi slovy tak vystihla Steklíkovu osobnost i jeho dnes již rozsáhlé výtvarné dílo. Propalované a následně náplastí „léčené“ koláže, kresby černého uhlí, mraků, trávy či kupek sena představují průřez jeho prací od konce šedesátých let až k současnosti. Zejména kresby evokují Steklíkův typický smysl pro hru, nadsázku, grotesku, ale zároveň nesmírnou pečlivost, která celou Steklíkovou tvorbou doslova prostupuje. Někdy jde o hru vážnou, jindy veselou. Trávy nebo černé uhlí totiž nejsou jen „obyčejné“ kresby tuší, ale svými názvy diváka nabádají k nejrůznějšímu zamalovávání, vystřihování, k vlastním doplněním. „Mám rád, když se lidi na výtvarném díle spolupodílejí,“ potvrdil Steklík svůj záměr. Zároveň ale dodal, že jediný, kdo si zatím troufl ho dovést do konce, byl Ivan Magor Jirous, který kdysi kresbu mraků sundal v galerii v Jilské se zdi a začal ji zamalovávat. 

Z hospody do přírody 

Steklíkova výrazná umělecká osobnost se projevila již na počátku šedesátých let. Tehdy začaly mít jeho práce strukturální podobu a výrazně se podílely na podobě české varianty informelu. Steklík spojoval klasické i netradiční postupy, později se věnoval konceptuálnímu umění a v jeho tvorbě byla patrná literární i jazzová inspirace, přetvořená ovšem čistým výtvarným cítěním. Dosahoval jednou křehkého a jindy zase ostrého a drsného výrazu, který dobře odrážel prostředí, v němž se autor s oblibou pohyboval. „Za první republiky měli kavárny, my jsme za bolševika měli hospody. To byly naše diskusní kluby, kde se rodily nejrůznější nápady a u toho se pilo pivo,“ popisuje inspirační prostředí šedesátých let kreslíř. Hospody a jemná osobitá ironie sbližovaly Jana Steklíka s Křižovnickou školou čistého humoru bez vtipu, kde byl spolu s nedávno zesnulým sochařem Karlem Neprašem ředitelem. A právě s Neprašem a Annegret Heinl Steklík v poslední době často spolupracoval a doma i v zahraničí vystavoval. 

Svobodně myslet na přelomu šedesátých a sedmdesátých let možné bylo, rozhodně ale nebylo možné se svobodně pohybovat. „Došlo mi, že absolutně svobodný i v té bolševické zemi je mrak. Mrak si může letět, kam chce, a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Mrak nezastaví žádné hranice,“ vysvětluje Steklík smysl jedné ze svých prvních přírodních akcí – Letiště pro mraky, které „vyrobil“ v roce 1970 z trhaného papíru na louce. Niterný vztah Jana Steklíka ke svobodě a přírodě ho na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přiměl k realizaci ještě dalších dvou významných projektů, kterými chtěl prezentovat svou starost o krajinu. Ošetřováním stromu a Ošetřováním jezera se Steklík z dnešního pohledu ocitl v pozici naprostého průkopníka demonstrativních umělecko-ekologických akcí. „Myslím, že příroda bude potřebovat ošetření vždy, stejně jako zvířata anebo lidé,“ říká Steklík. 



Syrová civilizace 

Pro Steklíkovy perokresby z osmdesátých a devadesátých let je příznačná jemnost a křehkost se smyslem pro nepoznatelnou hloubku vesmírného prostoru, pro složitost přírodního řádu, pro ubíhání času, zanikání a vrstvení dějinných epoch. Především v kolážových kresbách Steklík užívá složitých kombinací technických postupů, jindy se ale jeho projev dostává na hranici minimalismu a vystačí si se strohou strukturou plochy, doplněnou lehkými črty pera. V krajním případě se záminkou pro kresbu stávají jen skvrny vzniklé na papíru působením různorodých látek. Mnohdy do jeho tvorby pronikají prvky pevně související se současnou civilizací, jako je igelit, celofán, dráty, látky, fáče, kovy, noviny nebo lepicí pásky, vzájemně propojeny tím nejsyrovějším a nejpřekvapivějším způsobem. 

Foto Hanuš Lamr

dopis Aleše Lamra

Foto Hanuš Lamr

Foto Hanuš Lamr

Foto Hanuš Lamr

Foto Hanuš Lamr

Foto Hanuš Lamr

Foto Hanuš Lamr

Foto Hanuš Lamr

Omalovánky podle Steklíka

Respekt, 1. 7. 2002
Autor: Jiří Machalický

„Steklíku! Vy mazlíku!“ Tyto dvě stručné věty napsala do knihy návštěv žena ve středních letech poté, co si v pražském antikvariátu a galerii Ungula prohlédla současnou výstavu Jana Steklíka a německé výtvarnice Annegret Heinl. Třemi slovy tak vystihla Steklíkovu osobnost i jeho dnes již rozsáhlé výtvarné dílo. Propalované a následně náplastí „léčené“ koláže, kresby černého uhlí, mraků, trávy či kupek sena představují průřez jeho prací od konce šedesátých let až k současnosti. Zejména kresby evokují Steklíkův typický smysl pro hru, nadsázku, grotesku, ale zároveň nesmírnou pečlivost, která celou Steklíkovou tvorbou doslova prostupuje. Někdy jde o hru vážnou, jindy veselou. Trávy nebo černé uhlí totiž nejsou jen „obyčejné“ kresby tuší, ale svými názvy diváka nabádají k nejrůznějšímu zamalovávání, vystřihování, k vlastním doplněním. „Mám rád, když se lidi na výtvarném díle spolupodílejí,“ potvrdil Steklík svůj záměr. Zároveň ale dodal, že jediný, kdo si zatím troufl ho dovést do konce, byl Ivan Magor Jirous, který kdysi kresbu mraků sundal v galerii v Jilské se zdi a začal ji zamalovávat. 

Z hospody do přírody 

Steklíkova výrazná umělecká osobnost se projevila již na počátku šedesátých let. Tehdy začaly mít jeho práce strukturální podobu a výrazně se podílely na podobě české varianty informelu. Steklík spojoval klasické i netradiční postupy, později se věnoval konceptuálnímu umění a v jeho tvorbě byla patrná literární i jazzová inspirace, přetvořená ovšem čistým výtvarným cítěním. Dosahoval jednou křehkého a jindy zase ostrého a drsného výrazu, který dobře odrážel prostředí, v němž se autor s oblibou pohyboval. „Za první republiky měli kavárny, my jsme za bolševika měli hospody. To byly naše diskusní kluby, kde se rodily nejrůznější nápady a u toho se pilo pivo,“ popisuje inspirační prostředí šedesátých let kreslíř. Hospody a jemná osobitá ironie sbližovaly Jana Steklíka s Křižovnickou školou čistého humoru bez vtipu, kde byl spolu s nedávno zesnulým sochařem Karlem Neprašem ředitelem. A právě s Neprašem a Annegret Heinl Steklík v poslední době často spolupracoval a doma i v zahraničí vystavoval. 

Svobodně myslet na přelomu šedesátých a sedmdesátých let možné bylo, rozhodně ale nebylo možné se svobodně pohybovat. „Došlo mi, že absolutně svobodný i v té bolševické zemi je mrak. Mrak si může letět, kam chce, a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Mrak nezastaví žádné hranice,“ vysvětluje Steklík smysl jedné ze svých prvních přírodních akcí – Letiště pro mraky, které „vyrobil“ v roce 1970 z trhaného papíru na louce. Niterný vztah Jana Steklíka ke svobodě a přírodě ho na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přiměl k realizaci ještě dalších dvou významných projektů, kterými chtěl prezentovat svou starost o krajinu. Ošetřováním stromu a Ošetřováním jezera se Steklík z dnešního pohledu ocitl v pozici naprostého průkopníka demonstrativních umělecko-ekologických akcí. „Myslím, že příroda bude potřebovat ošetření vždy, stejně jako zvířata anebo lidé,“ říká Steklík. 

Syrová civilizace 

Pro Steklíkovy perokresby z osmdesátých a devadesátých let je příznačná jemnost a křehkost se smyslem pro nepoznatelnou hloubku vesmírného prostoru, pro složitost přírodního řádu, pro ubíhání času, zanikání a vrstvení dějinných epoch. Především v kolážových kresbách Steklík užívá složitých kombinací technických postupů, jindy se ale jeho projev dostává na hranici minimalismu a vystačí si se strohou strukturou plochy, doplněnou lehkými črty pera. V krajním případě se záminkou pro kresbu stávají jen skvrny vzniklé na papíru působením různorodých látek. Mnohdy do jeho tvorby pronikají prvky pevně související se současnou civilizací, jako je igelit, celofán, dráty, látky, fáče, kovy, noviny nebo lepicí pásky, vzájemně propojeny tím nejsyrovějším a nejpřekvapivějším způsobem. 

Jan Steklík patří mezi výtvarníky, kteří mají vnitřní svobodu a odvahu vydat se vlastní cestou bez ohledu na úskalí, jež to přináší. Jeho projev je nepřizpůsobivý stejně jako lidské postoje a osobitý životní styl, s pevnými vztahy k určitým lidem a místům. Naprostá soustředěnost a důslednost v uskutečňování vlastních představ je pro něj stejně příznačná jako tolerance k odlišným názorům. 



Velký prostor chudých

Týden, 15. 4. 2002
Břetislav Rychlík

„Breto, pred tremi hodinami umrel Nepras.“ Esemesky v mobilních telefonech přebírají roli smutečních telegramů. Poprvé mi takto vesmírem přiletěla loni zpráva o smrti Nikolaje Stankoviče. Teď už to bude každou chvíli. Nakonec nám vlastní telefon definitivně oznámí: „Jsi davno mrtvy.“ 

Sochaři Karlu Neprašovi se tohle dvacet let pokoušeli komunisti oznámit zaživa. Nepovedlo se jim to, a ani nemohlo. Karel byl tak samozřejmě svobodná bytost, že se jim smál zpod všech rovů zapomnění, kterými se ho pokoušeli zadusit. Seznámil nás v bufetu Neptun na Dominikánském náměstí v Brně „konceptuální kreslíř“ Jan Steklík, Neprašovo dvojče. Jak jinak. Oba byli Nejsvětější dvojicí, řediteli Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Tvořili podivuhodnou skládačku, puzzle ze dvou částí. Poslední dobou byly vyjádřením tohoto vztahu nesmírně frajerské džíny z Německa. Kalhoty dostal drobnější Steklík od manžela německé výtvarnice Annegret Heinlové. Nosil je robustnější Nepraš se slovy: „V oni byly Honzovi moc velký. Mně jsou zase moc malý.“ Po chvíli dodal s vrozenou korektností Křižovnické školy: „Jenže mně jsou míň malý než jemu velký.“ Přesně 28. listopadu 1989 přijel Karel Nepraš do Brna s básníkem Nikolajem Stankovičem. Steklík nařídil sraz v restauraci hotelu U Jakuba. Byl den po generální stávce, Husák se pořád třásl na Hradě, ulice plné lidí. Začali jsme s Nikolajem otevírat otázku revoluce v Křižovnické škole. 

Převrat u Křižovníků 

„Teď je převrat. Kdo byl nahoře, bude teď dole, kdo byl dole, bude teď nahoře,“ prorokoval jsem drze oběma ředitelům. „Na tohle jsme připraveni,“opáčil Karel. Po dlouhých hodinách schůzování, které spočívalo v tajemném mlčení na toto téma, objednávání dalších piv, prudkém hovoru o něčem zcela nezávazném, zatímco pod okny vichřila revoluce, nadiktoval Nepraš Steklíkovi na pivní účtenku byrokraticky vycizelované prohlášení: „Převrat proběhl i v Křižovnické škole (K.Š.). Oba ředitelé, Jan Steklík K.Š. a Karel Nepraš K.Š., se vzájemně sesadili a demokraticky samozvaně zvolili nové ředitele. Od této chvíle bude Nepraš K.Š. Steklíkem a Steklík K.Š. Neprašem.“ Malíř Rudolf Němec ve své knize připomíná: „Vše se řádně vyplňovalo a vedlo. Křižovnické sešity jsou asi ztraceny, kdo je bude číst?“ V hodinách, kdy jsem netušil, že Karla Nepraše postihla mozková mrtvice, mluvil jsem v baru s jakousi dívkou, která se představovala coby studentka sochařství na akademii. „Pozdravujte ode mne profesora Nepraše.“ „Toho dráteníka,“ zhnuseně ohrnula ret. Polkl jsem, režisér Pitínský vedle mne nevěděl studem, kam s očima, nervózně popotahoval z cigarety. „Je to instalatér,“ pravila zakysle. „Ta byla teda hnusná,“ špital Pitínský. Myslím na tu scénu, co Karel umřel, skoro denně. Od konce temných padesátých let, kdy Nepraš absolvoval školu, otevíral prostor tvorby jako svobodného myšlení. Bylo to bohémské a srdnaté pohrdání oficiálním vymezeným územím, tím vším, čemu Jan Steklík sršatě říká „polokolaborace“. 

Teorie rumu 

Tohle vytáhlo umění z oficiálních galerií a postavilo je, položilo, nezávazně a rozverně pohodilo na polité ubrusy IV. cenové skupiny. Vyvedlo za doprovodu Neprašova šramlu Sen noci svatojánské band do normalizační krajiny jako svobodymilovný, hravý, šaškovský landart. A promiňte mi to, milá slečno sochařice, bolševik byl v prdeli se svými státními zakázkami, schvalovacími komisemi. Sochy se daly dělat bez jejich bronzu a kamene, bez jejich sléváren, třeba z průmyslové keramiky, armatur, drátů, pracovního nářadí, z krumpáčů, kos, syrové litiny, z čeho bylo možné. A slovo umění a konverzace o něm se nepěstovalo, jak vždy a závazně potvrdí historička umění Věra Jirousová. To byl skutečně přirozený svět a jeho obhajoba, o které píše filozof Jan Patočka. Bez iluzí se otevřela cesta nezapšklé, nezakomplexované a nepodplatitelné tvorbě, která dokázala sama ironizovat svůj vlastní chudý a tragikomický stav. Nakonec ten stav potvrzuje omyl, paradox, který mimoděk předpověděl dějiny Křižovnické školy. K.Š. mívala vždy větu roku, třeba: „Noc je slunný den Křižovnické školy“. Oblíbené úsloví maminky Karla Nepraše – „Koza je kráva chudých“ – parafrázoval Karel Nepraš na: „Malý rum je velký rum chudých“. Když významný německý kritik Klaus Groh připravil v Kolíně nad Rýnem začátkem sedmdesátých let knihu o neoficiálním umění v komunistické Evropě Aktuelle Kunstin Osten Europa, udělal překladatel fatální chybu. Poctivý český rum konzumovaný Křižovnickou školou přeložil jako der Raum, tedy prostor. Vznikla tak nečekaná věta: Der kleine Raum ist der gro(e Raum der Armen. Čili: Malý prostor je velký prostor chudých. Křižovnická škola byla vždy korektní a naplnila malý prostor bez předsudků a beze zbytku otevřenou radostnou hrou, mystifikací, fantazií a životními postoji, z nichž budou citliví a svobodní lidi žít ještě generace. Karel Nepraš, aniž se tak stavěl, byl nepřehlédnutelným menhirem na pláni krajiny zvané dnes Česko. 


Břetislav Rychlík, K. Š. Brno 6.-8. dubna 2002


brnozurnal.cz
Autor: Jaroslav Štěpaník

V mailu, co mi došel, v pátek večer ještě Honza zašel na pivo. V sobotu ráno se do našeho dosud světa již neprobudil. Měl pivo rád, stihl zaslouženě i své zdejší poslední. Mnohokrát (jako mnozí) jsem s ním poseděl v některé z nemnoha hospod v centru města a blízkém okolí. Za šedivých normalizačních let prosvětlených několika místy, kde člověk tehdy vždy potkal kamarády či dobré známé. Dost bylo i večerů vinných u Venuše. Občas si některá na chvíli přisedla. Honzu znali všichni, a všechny, rád zapředl řeč.

V šedesátých letech jsem ho znal jen od vidění, jak jeho vtipné kresbičky. V Brně zakotvil Honza spíš náhodou, nikdy se nikam nedral ani necpal, nechával věci běžet, jak šly, žil vždy po svém. Jeho tvorba zaujala v Hostu do domu, odtud pozvali ke spolupráci. Literární časopis, stál v tom čase na vrcholu, měl široký dosah, uměl oslovit i širší veřejnost. Redakce a okruh spolupracovníků sestávaly z výrazných osobností. – Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Oleg Sus, Jan Trefulka, Milan Uhde…

K literátům do Hosta přibyl výtvarník Jan Steklík. Tehdy nejmladší.

Domovskou redakcí mu krátce byl i měsíčník Věda a život za působení šéfredaktora Olega Suse. Začínající „normalizaci“ časopis přežil, vedoucí redaktor byl však nežádoucí, stejně jak kolegové a přátelé z Hosta do domu, jehož vydávání bylo ukončeno.

 

Jan Steklík celý život pendloval mezi rodným Ústím nad Orlicí, Prahou a jihomoravskou metropolí. V hlavním městě měl mnoho přátel a zvlášť pevné pouto v Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, kterou se starším Karlem Neprašem založili a ve dvou ji ředitelovali. Trochu až překvapivé, že v nesnadných časech setrval a zakotvil v Brně. Moc příležitostí k uplatnění tu neměl. Pro kreslíře, bohéma nevšímavého k panujícímu režimu, jdoucího vlastní cestou, vlastně žádné.

K brněnským poměrům měl četné výhrady, k městu však nepochybně získal vnitřní vztah, brzy tu byl doma a nepřehlédnutelnou, výraznou postavou. Když se režimu znelíbí sochař či malíř, je bez veřejných a velkých zakázek. Občas však přece jen něco prodá za přátelskou cenu, tedy pod cenou. Jenže kresbičky? Honza někdy své nápady jen tak hodil na kousek papíru, který byl vždy po ruce. Kolik z nich třeba na účtence z hospody, uchovali přátelé, známí či náhodní přísedící? Byla by z nich jistě zajímavá výstava. A kolik se jich ztratilo, nebo skončilo ve smetí při úklidu po zavírací hodině?

Ke jménu autora svých kreseb přidával KŠ. – označení školy humoru bez vtipu. Neotřelý nápad, hříčka i humor přítomny byly vždy. Vycházely ze samotné kresby, slov netřeba. Legendární jsou jeho ňadrovky. S nevyčerpatelnou invencí nakreslil nesčíslně variant milých, neurážlivých kreativně dotvořených ňader. Mimořádně jemnou linkou, nejčastěji pečlivě zvolenou, dobře naostřenou tužkou.

Jako ilustrátor dokázal citlivě a přesně vystihnout povahu textu, kresbou dotvořit, přidat mu na přitažlivosti.  Uměl to i u textů populárně naučných. Chyběly však šance, jaké nabídla krásná knížka Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň či později Jazyčníky Dušana Šlosara.

Období Vědy a život za Olega Suse jsem zblízka nezažil, později jsme se však s Honzou sešli v redakční radě tohoto časopisu a léta se tam setkávali. Rada to byla snad i trochu zvláštní, oficiálně myslím ani neexistovala, taková stála v tiráži. Ta naše byla vlastně skupinou blízkých spolupracovníků. Redakce byla jakousi oázou, kam vlezlá, iritující politika, alespoň bezprostředně viditelně, nedopadala. Scházeli jsme se jednou do měsíce nad hodnocením čísla a přípravou dalšího, co kdo může nabídnout, připravit. Po skončení část členů rady vyrazila na jedno, a v poradě pokračovala. Někdy se nešlo, to když přišel se skvělým vínem vážený pan docent Šikula, uznávaný přírodovědec, vysokoškolský pedagog i široce oblíbený popularizátor a rádce zahrádkářů. Ve „Vědičce“, jak někdy říkal Honza časopisu, kde ilustracemi upoutával k textu a dodával mu další rozměr, bývalo dobře. Vědička bohužel pozbyla vydavatele a v roce 1991 skončila nadobro svou dlouhou předchozí éru.

Honzovy příjmy byly opravdu minimální. Měl hodně přátel i v zahraničí, kde se o něm vědělo, doma pár korun za kresby. Nároky však měl přiměřené příjmům. Tedy také minimální. Bez velké nadsázky: k fyzické existenci a duševní pohodě mu stačila polévka a pivo. Nepamatuji, že by si kdy stěžoval. Žil si po svém, tvořil po svém, přijímal život, jak šel, byl skutečný bohém, žijící kumštem. Žádná póza, stylizace přetvářka. Politika ho moc nevzrušovala, nenechal si ji vstupovat do života. Byl dobrý člověk, dal bych mu přívlastek mírumilovný, mírotvorný. Takových moc není.

V osmdesátých letech, kdy se přece jen, byť stydlivě uvolňovalo, ilustroval pravidelné páteční fejetony v Brněnském večerníku, jak je zavedl a redigoval Jirka Kříž. Ten ho také získal ke spolupráci pro pozoruhodný ROK – Revui otevřené kultury. Jako výtvarný redaktor a ilustrátor působil řadu dalších let ve Veronice, časopisu pro ochranu krajiny a přírody.

Po roce 1989 vydal Honza knihu svých ňadrovek jako knihu, měl více zajímavých výstav na různých míst republiky i v zahraničí, ilustroval i několik dalších knih. Žil dál, nezměněným, svým způsobem života, jak za všech dob. A řekl bych, že po intermezzu jeho mladistvé vizáže z šedesátých let, nadále už také stále stejně vypadal, neměnil se ani fyzicky. Domov měl již v rodném Ústí nad Orlicí, do Brna a Prahy jezdíval, vídal jsem ho pak nepravidelně, občas.  Při každém setkání jsem však měl pocit, že předchozí proběhlo jen o den dřív. Člověk cedí vše vždy tak trochu přes sebe. Proto mi nejspíš ještě z dob Brněnského večerníku uvízla v paměti jeho věta: „Jsem tvůj ilustrátor!“ Nevím, jak jsme se k tomu dostali, potěšilo mě však moc. Jen mě, teď už navždy, bude mrzet, že jsme se nesetkali při společné knížce. Mnohem později, když Veronica byla krátce bez redaktora, ptal se, zda bych nezauvažoval. Na nabídky či náměty k takové rozvaze jsem zvyklý nebyl. O to víc jsem si cenil. Časopis výborný, ale trochu přece jen mimo můj záběr. Nerad bych redigoval, o čem vím málo, skoro nic. To jen na okraj, že Honza Steklík byl, i když jsme se už málo vídali, stále stejný kamarád.

Byl nejen uznávaným kreslířem a ilustrátorem, věnoval se také koláži a stamp artu. Byl z prvních u nás, kteří začínali s performancí, jeho happeningy neskrývaly recesní obsah, vždy byly invenční. Z většiny pronikala hravost jako z jeho letiště pro obláčky nebo svérázné Prádelny, kde v neckách na valše každému z četných návštěvníků společně s M. Pallou) vyprali přinesený kus osobního prádla. Jeho „akce“ se netvářily, že převrací svět a přináší zatraceně zásadní filozofické poselství, jak se dnes stává.

Nevěřím, že po odchodu odtud, je nějaké pokračování. I když, jako každý, bych rád. Ale: co kdo ví? Co kdyby, to kdyby… Pak Honza Steklík jistě už spokojeně sedí a upíjí ze sklenice bíle napěněné jak obláčky vůkol. „Pivo tu mají moc dobré,“ říká zvolna, trochu už šumluje, jak se někdy stává, a rukávem otírá od piva orosený vous.

http://www.brnozurnal.cz/rozhovory-vzpominky-medailonky/jan-steklik-5-6-1938-11-11-2017/

Redaktorem jsem se stal zcela náhodou. Kteréhosi dne roku 1985. jsem, jako ostatně tehdy často, seděl v brněnské Akademické kavárně. Náladu jsem měl dosti mizernou. Již delší dobu jsem neměl žádnou práci a s obavou jsem proto vyhlížel každou další policejní „šťáru“, které v prostředí „Akády“, bohémského sídla a shromaždiště „pochybných“ intelektuálů, jejichž vztah k režimu by se jistě nedal označit jako vřelý, byly na denním pořádku. Obvinění z tzv. „příživnictví“, jak bylo v dobách reálného socialismu označováno vše, co se jakkoli vymykalo ze státem stanoveného povinného pracovního procesu, se nade mnou vznášelo jako černá můra. Mé náladě jistě nepřidala ani konzumace místních nepříliš kvalitních opojných nápojů, kdy s každou novou objednávkou se ztenčovala má i tak již malá finanční hotovost. Na chvíli jsem se ocitl dokonce i pod stolem. Tu se nade mnou objevil Jan Steklík. Pohyboval se tehdy již léta na okraji okrajů tolerované umělecké scény a finančně se protloukal neuvěřitelně těžce. Proto měl pochopení i pro mé tehdejší problémy. Kupodivu v té době již několik let opět spolupracoval s redakcí brněnského časopisu Věda a život, který kdysi spoluzakládal Karel Čapek (Honzovo působení v tomto časopise ukončil někdy v roce 1970 kterýsi z normalizačních šéfredaktorů). Časopis díky Steklíkovým kresbám, přičiněným vždy přesně na míru toho kterého článku, byl na první pohled rozpoznatelný a získal tak jedinečné poznávací znamení. Ke spolupráci jej přizval tehdejší šéfredaktor časopisu František Kala. Nebyl to muž charismatický, to se ostatně od tehdejších šéfredaktorů ani neočekávalo, nicméně se Honzu i se všemi jeho politickými „škraloupy“ nebál do redakce uvést a vzhled časopisu tak graficky jedinečně oživit. František Kala měl Jana rád a jeho radám a doporučením z nějakého důvodu dopřával sluchu. A Jan věděl, že v redakci potřebují někoho na záskok. „Starý vole (nebyl jsem tehdy starý, ale to druhé nejspíš platilo, nicméně to je také běžné slušnější oslovení, jímž Mistr častoval své přátele), pojď, zkusíme to ve Vědičce (jak něžně tento časopis nazýval).“ Můj kádrový původ nebyl zrovna dobrým vysvědčením pro redaktorskou práci, ale Steklíkovo slovo mělo váhu. A tak, díky Mistrovi, začala od píky má kariéra redaktora, která mne ostatně již v roce 1987 také přivedla do Veroniky…

Václav Štěpánek



původně zveřejněno zde.

Jednou přišel úplně vyhladovělej Steklík ke Svitákům a ptal se, jestli nemám na polívku. Mám, odpověděl jsem. Zašel jsem za Bohouškem-pinglem a požádal ho, ať Steklíkovi přihřeje čtvrťák rumu, dá ho do toho alpakovýho polívkovýho hrnku a dá mu to. Bohoušek přišel s utěrkou na levý ruce a hladovýmu Steklíkovi, kterej si už celej natěšenej leštil talíř ubrouskem, nalil teplej rum. Honza jej po lžících snědl a nic neřek’. Kdyby, tak… To je ten humor bez vtipu!

 

 

Jindy přišel Olaf Hanel – sochař, malíř a tehdy i grafik. Seděli jsme s Magorem a mlčeli. Magor řekl: Nesnáším brejlatý lidi, přestože měl taky brejle už vod narození. Zrovna byl v balíku a žral gothaj. Sňal Olafovi brejle a dvěma kolečkama gothaje Olafovi brejle vyčistil. Olaf si je nasadil a neviděl nic. Další důkaz toho dodatku KŠ – bez vtipu.

Největší věštkyní naší školy byla nepopiratelně Naďa Plíšková. Přeřvala vždycky celou hospodu. Začínalo a taky končilo to tím, že vona má tři akády a ten blbeček Nepraš jen jednu. A ještě vždycky dodala: Von je z tak chudý rodiny, že ani nemaj hrobku! Špatný bylo, když se k nám přivrtěly mladý kunsthistoričky. Obořila se na ně, že sou to stejně nějaký Karlovy kurvy, a proto přišly. Na závěr dodávala, že nechápe, že je to umění ještě baví. Holky se většinou rozplakaly, protože ten humor bez vtipu je ještě tenkrát na fildě neučili.

Zpátky ke Steklíkovi. Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu. Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil. Podepsal se a předal to prvnímu řiditeli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec nebyl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.

Dr. Zemina z galerie přijel jednou k Neprašovi do ateliéru v Dejvicích, že chce koupit něco od Nepraše. Zrovna jsme zkoušeli se Snem noci svatojánský takzvaný hábovky. To byly lidovky hraný v různejch tóninách. Zemina poslouchal a vypadal, že by rád pochopil, vo co de. Karel se s ním vůbec nebavil, jen hrál a usmíval se na něj. Zemina se nějak vymluvil, že ještě něco má, a odešel bez sochy, bez domluvy. Vrátil se za chvilku s tím, že vyboural trabanta, když vjížděl do provozu. Tak silně na něj zapůsobily naše hábovky!

Nedávno jsem hrál na nějaký vernisáži, kde bylo něco vod Steklíka i od Nepraše. Karafiát-kytarista se mě ptal, kolik je těch křížovníků. Asi tak pět, jsem mu řekl. A všichni tu jsou, jen chybí Steklík. Honza přišel pozdě a vůbec ho nezajímalo, že má výstavu.

Jednou sbalil Steklík kočku. Požádal básníka Peťáka o klíč od chalupy na Sázavě. Po týdnu ta kočka přišla ke Svitákům a my se ptali, jaký to bylo. Jenom zaštkala: Kdyby si ten Steklík za tejden aspoň sundal tu džínsovou bundičku!

 

Vratislav Brabenec


P. S. Několik citátů KŠ:


Dochovalo se toho míň než na Kumránu.


Noc je slunný den Křížovnické školy.  – to je moje


Rozvrácený manželství je zakladate­lem Křížovnické školy.  neznámý autor


Malý rum je velký rum chudých. babička Nepraše


původně zveřejněno zde.

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

Tato víra je i pozadím roudnické výstavy (rozhovor s Duňou Slavíkovou)