k výstavě Jana Steklíka v opavském Domě umění – leden-únor 2008

Byv vyzván k několika slovům k dílu Jana Steklíka, omezím se na ryze osobní vidění věci. Nelze tvořit proti svému temperamentu, řeklo by se nadání a osobní touze po vyjádření. Nelze než vrátit se k původní otázce vážnosti a nevážnosti, jakési původní odlehčenosti – řekněme třeba po výtce pohostinské či hospodské – což je rovněž otázka životně komunikační – zásadně skrze své odpovědi (které jsou výsledkem pozorování a činnosti) traktující život ve vší bohatosti jeho šíře.

Podle Winckelmanna jsou „Heiterkeit“ – veselost (dle slovníku taky „jasnost“) či klid, a „Allgemeinheit“ – obecnost (dle slovníku taky „všeobecnost“, „veřejnost“) či šíře nejvyššími známkami helénského ideálu. Je to ovšem ideál, po němž pase skutečné umění v celé své historii, ať už se Uměním s velkým „U“ nazývá, nebo je řemeslnou službou sakrálním tématům, kdy tvůrce je pokryt anonymitou, schýlen k pokoře a naplněn duchovní autonomií své individuální duše. Veselost, klid – a obecnost, šíře. Nelze jich dosáhnout než veselostí a klidem, a obecností a šíří, řeklo by se. Je to otázka vytrvalosti a stálosti, otázka setrvání, které neprahne po vnějších, nuceně inovativních a tak zvaně originálních změnách. Co chcete měnit? Každá změna je vymyšleností, projevem puzení nezdravými pudy ambicí a snaživosti. Jinou věcí je stálost, zrání, číhání na zázrak nápadu, na obraz, na záblesk vytanuvších spojitostí, vertiálně-horizontálních, vidění toho, co by mohlo být (skrze a pouze skrze nás), a nasazení pro to, co bude, co posléze je. Otázka tvorby je otázka trpělivosti a věrnosti. Někdy stačí pouze být a nedělat vůbec nic. Tvorba není výkon, tvorba je charakter.

Když Lucovi Signorellimu zabili v pouliční rvačce syna, který prý vynikal mimořádnou krásou, nechal ho malíř svléci do naha a maloval ho celý den a dlouho do noci, nepřetržitě, aby zachytil něco, co v těchto podmínkách a v tomto světě už nebude. Co prachem je, a prachem se opět stane tímto způsobem neopakovatelně.

Abych použil už skoro okřídlených slov Josefa Šafaříka, či jejich variace: Máte-li pocit, že nehovořím o Janu Steklíkovi, věřte mi, že nic jiného nečiním. Nic jiného jsem neměl na mysli, než promluvit právě o něm, o jeho díle, o jeho snažení, o tom, co je zde ke spatření, o tom, co zde provokativně ční k zamyšlení, k povzbuzení životní bujarosti či v paměti uchování. Příběh o Lucovi Signorellim jsem citoval k zdůraznění oné chvíle, toho momentu v čase plahočivě a prozaicky fyzickém, který vyžaduje píli a usilovnost, a který přesto nelze ekonomizovat. Ekonomie neříká o skutečném umění nic. Nemá čím je zasáhnout, čím je uchopit. Navzdory manekýnismům nejrůznějších druhů a názvů.

J. E. F.