Redaktorem jsem se stal zcela náhodou. Kteréhosi dne roku 1985. jsem, jako ostatně tehdy často, seděl v brněnské Akademické kavárně. Náladu jsem měl dosti mizernou. Již delší dobu jsem neměl žádnou práci a s obavou jsem proto vyhlížel každou další policejní „šťáru“, které v prostředí „Akády“, bohémského sídla a shromaždiště „pochybných“ intelektuálů, jejichž vztah k režimu by se jistě nedal označit jako vřelý, byly na denním pořádku. Obvinění z tzv. „příživnictví“, jak bylo v dobách reálného socialismu označováno vše, co se jakkoli vymykalo ze státem stanoveného povinného pracovního procesu, se nade mnou vznášelo jako černá můra. Mé náladě jistě nepřidala ani konzumace místních nepříliš kvalitních opojných nápojů, kdy s každou novou objednávkou se ztenčovala má i tak již malá finanční hotovost. Na chvíli jsem se ocitl dokonce i pod stolem. Tu se nade mnou objevil Jan Steklík. Pohyboval se tehdy již léta na okraji okrajů tolerované umělecké scény a finančně se protloukal neuvěřitelně těžce. Proto měl pochopení i pro mé tehdejší problémy. Kupodivu v té době již několik let opět spolupracoval s redakcí brněnského časopisu Věda a život, který kdysi spoluzakládal Karel Čapek (Honzovo působení v tomto časopise ukončil někdy v roce 1970 kterýsi z normalizačních šéfredaktorů). Časopis díky Steklíkovým kresbám, přičiněným vždy přesně na míru toho kterého článku, byl na první pohled rozpoznatelný a získal tak jedinečné poznávací znamení. Ke spolupráci jej přizval tehdejší šéfredaktor časopisu František Kala. Nebyl to muž charismatický, to se ostatně od tehdejších šéfredaktorů ani neočekávalo, nicméně se Honzu i se všemi jeho politickými „škraloupy“ nebál do redakce uvést a vzhled časopisu tak graficky jedinečně oživit. František Kala měl Jana rád a jeho radám a doporučením z nějakého důvodu dopřával sluchu. A Jan věděl, že v redakci potřebují někoho na záskok. „Starý vole (nebyl jsem tehdy starý, ale to druhé nejspíš platilo, nicméně to je také běžné slušnější oslovení, jímž Mistr častoval své přátele), pojď, zkusíme to ve Vědičce (jak něžně tento časopis nazýval).“ Můj kádrový původ nebyl zrovna dobrým vysvědčením pro redaktorskou práci, ale Steklíkovo slovo mělo váhu. A tak, díky Mistrovi, začala od píky má kariéra redaktora, která mne ostatně již v roce 1987 také přivedla do Veroniky…