Chtěl jsem psát o poctivosti. Vnitřní i vnější. Chtěl jsem psát o niterné duši díla, o magické existenci věcí, těch jsoucích i těch imaginárních, o propojeném vidění tvůrce uměleckého díla a jeho světa, a světa a vidění našeho, nás diváků, nás pozorovatelů, nás konec konců taky účastníků, i když třeba jen mlčících v údivu, zamyšlení nad tím světem, který nám skýtá pohled našich očí. Na dně toho ovšem, co jsem chtěl psát, je stejně příběh, příběh náš osobní – a příběh tvůrců, do něhož nás vtahují vizualizací své myšlenky, představy, často mimoděčným procesem jakéhosi jen intuitivně kontrolovaného tíhnutí. Ale vždy tak či onak příběh. Zvláštní druh příběhu. Příběh, pro který jako by existoval více prostor než čas. Mlčení a prostor.

Chtěl jsem psát o hledání toho příběhu uvnitř věcí, těch jsoucích, i těch fantaskních, které v hravém konceptuálním tvoření atakují brány naší imaginace. Tak či onak pro umělce platí cesta po hraně světa stvořeného a světa jejich vlastního vidění. Cesta nezastupitelná, nedelegovatelná, třeba i ve spirálách rotující, třeba i kruhem. A to je zvláštní druh příběhu, o němž jsem chtěl psát.

Vrátil jsem se z nočních pochůzek, usedl ke stolu a začal psát text, který jsem nazval:

Jádro trávy, věže partitur

Nic už není, jaké bývalo. Přemýšlím, co napsat, procházím nocí zrovna kolem vchodu jedné kavárničky, dávno již zavřené, tři schůdky a malý prostor přede dveřmi, pokrytý zeleným odolným kobercem, na němž v noci, ještě před několika lety, spával bezdomovec, Toníček, chlapík už v letech, kdysi se pohyboval mezi světskými, jak se říká v Čechách, mezi komedianty, zůstala mu zásoba barevných kravat a košilí a taky už trochu pouličně ošuntělý oblek tmavomodré barvy se stříbrnými knoflíky. Už tady není, už tam neleží. Několikrát jsem ho pozval na jídlo. Říkal mi, nevím proč, „Jimy“. „Budu ti říkat Jimy,“ prohlásil jednou mezi jídlem, a při tom zůstalo. Procházím nocí kolem těch kavárenských schůdků, jsou opuštěné, prázdné, chladně chmurné. Nikdo už tam neleží. Všechno už je jinak. Příběh. Jeden příběh dovršený. Už tady není, už tam neleží.

Skutečný příběh. Příběhy se prolínají. Jeden končí, druhý začíná, promítá se film na sítnici oka, příběhy se prolínají, začátky a konce.

Umělecké dílo je utkvění. Zastavení. Pevné ukotvení v uplývavosti světa, zjevování světa jiného. I když je dílo umění především ceněno podle toho, zda je dobrým uměním, snad ještě důležitější je jeho zasazení do života. Do života tvůrce, do životů našich. Vidění – a propojení mezi našimi vlastními sny a vizemi s viděním a vizemi autora. Zde na stěnách vidíme jemná, hravá a s křehkou citlivostí dotažená díla konceptu destruovaných partiturních šestilinek na jedné straně (dílo Annegret Heinl) a obláčkových subtilních akvarelových ostrůvků na straně druhé (dílo Jana Steklíka). Jistý druh vyvažující a vyvažované symetrie, dichotomie dvojího pohledu na tytéž partiturní linky, na linky bez not. Obojí je jistým konceptuálním hledáním, propojením mezi potenciálním, neexistujícím notovým zápisem, hudbou kdoví kde ukrytou, ztajenou, třeba i na nejnižší možné decibely ztišenou, nebo dokonce jen tušenou. Výraz vizuální, světelná hudba vlastně.

Hudbu chápu v jejím základní tíhnutí jako vertikální. Výtvarný projev naopak jako jdoucí příběhově od bodu k bodu, v horizontu očí, v horizontu třeba i jen imaginativně vnitřního vidění. Nebo tak zvaného „druhého zraku“ keltských bardů.

V umění výtvarném je obecně velmi šalebný pojem „skutečnosti“. Malíř Whistler kdysi prohlásil, že „říci umělci, aby pracoval podle skutečnosti, je totéž, jako říci pianistovi, aby se na piano posadil“. Máme zde před sebou ještě jednu výtvarnou řadu – kromě dvojího autorského pojednání notových papírů v provedení Annegret Heinl a Jana Steklíka. Je zde ještě mírně bizarní řada jakýchsi travních věží druhého z jmenovaných umělců. Věže z trávy. Stébla trávy, cizelérským kašírem vtěsnaná do nejrůznějších věžovitých tvarů. Této sérii barevných kreseb se Jan Steklík věnoval během svého pobytu v Kolíně nad Rýnem v létě letošního roku. Tam ostatně vznikla i ona série zde rovněž vystavených partitur. Skutečnost. Čím je pro umělce skutečnost? Jeho úkolem je především neobejitelná nutnost vytvořit skutečnost vlastní. Takovou, která nahlíží na lapidární realitu z distance, dopouští se zkreslení, ironie, vtipu, postuluje paradox. To jsou ostatně převažující znaky celého díla Jana Steklíka, které se neochvějně, v klidu a v přesvědčené kontinuitě proplétá již pátým desetiletým výstavního a performativního působení. Není chtěným vymýšlením variací na světová trendová tíhnutí, je naopak nenápadným, ale důsledným, na milimetr přesným velmi osobním směřováním. Skrze zákruty vtipu, nápadů a jemného humoru. Tyto atributy nelze vymyslet. Ty musejí přijít k trpělivě čekajícímu, byť v pohotovosti číhajícímu tvůrci. Travní věže. Je jich hodně. Ale je jich akorát tolik, jak jim život dal prostor a určení. Pro potěchu oka i duše nás pozorovatelů.

Celá instalace kreseb a artefaktů Annegret Heinl a Jana Steklíka se vyznačuje úžasnou jemností, minimalistickou uměřeností a mírně ironickým nadhledem a odstupem od vážných pseudopatetických témat, ke kterým právě dnešní doba by mohla svádět. Tito dva tvůrci se však svést nedají, nenechají. Ponechají si svůj potutelný úsměv, který o jejich životě a jejich vztahu k plochým banalitám současných přemedializovaných a přeinformatikovaných všednodenních vod působí jako balzám na duši, jako osvěžení v trapně ekonomizované poušti dnešního světa. Patří jim za to velký obdiv – a velký dík.

J. E. F.

Brno, Alfa Passage, 31. října 2009, 00.30

(Případné) motto:
Návrat k pramenům oživuje, neboť je to návrat k přirozenosti a rozumu. Člověk, který se vrací k pramenům, tak činí proto, aby byl ve shodě s věčnou moudrostí. To jest, aby byl přirozený, rozumný a řídící se intuicí. Nezamýšlí dělat pravou věc na nepravém místě, „navlékat na vola čabraku“, jak to říká Dante. Netouží po pedagogice, ale po harmonii, po adekvátnosti.

Ezra Pound: Chtěl jsem napsat ráj (výbor z díla),
esej Tradice, Olomouc 1993, pag. 16

Pozvánka