Pro Jana Steklíka,
klub Modrý Trpaslík, Česká Třebová, 8. 12. 2006

Pozoruju (velmi často) kolem sebe mladé lidí (jimiž do jisté míry můj současný život je zabydlen) a docházím k jednoznačnému přesvědčení, že je to již zcela generace odvislá od počítačového marnění času. Od počítačů-kompjútrů, které sice čemusi praktickému a užitečnému mohou sloužit, většinou však rafinovaně vtahují svobodné duše do manipulované závislosti, před kterou je těžká obrana, která však zcela život těchto mladých lidí zplošťuje, zbezvýznamňuje a infantilizuje. Tato „hra“ (mám na mysli hru „počítačovou“) je velmi vážnou věcí, protože je – ale konec konců jako v důsledku jakákoli jiná tzv. hra – „hrou doopravdy“. Vede k tomu, aby z těchto lidí se staly loutky, co možná nejméně si vědomé skutečné podstaty života, jeho smyslu a odpovědnosti za něj. (Jakékoli hlubší úvahy o něm.) Jednoduše vede vše k zabíjení času, znevýznamňování života, vykuchání odvahy k reálnému životu, odvedení pozornosti od života skutečné existenciální vážnosti do světa chimér. Místo hledání identity v obraně svého vnitřního i vnějšího světa nahradily chimerické bojové hry o nic a k ničemu – místo tajemství nahradila strašidýlka, vymyšlená monstra a bubáci. Nevím ani, zda tito lidé jsou si vůbec nějakého nebezpečí vědomi. Nevím, zda vůbec se dokážou zamyslet nad tím, jak děsivě a orwellovsky jsou manipulováni. Vůbec mě neudivují slova Martina Jirouse – v jednom novinovém rozhovoru – o tom, že „mobily (potažmo s celou tou počítačovou kulturou) jsou cestou do pekel“.

Práce umělce je odlišná od činnosti člověka „hrajícího si u počítače“. Umělec tvoří – slovy Josefa Šafaříka – aby byl, – dodal bych, že „hrající si“ dospělý člověk vyvíjí tuto činnost, aby nebyl. Jde mu zřejmě také o „obroušení hran reality“, pro jeho změkčilost a zbabělost příliš ostrých.

Řeklo by se, že Jan Steklík si taky hodně hraje, ale je to hra naprosto opačného stylu a významu než vnější, zglajchšaltovaná submisivita her počítačových. Ve hrách Jana Steklíka je osobní, individuální vtip a pravý humor pramenící ze skutečné znalosti skutečného života, nadhledu a vhledu, metafory a nadsázky věcí živoucích. Nikoli kýčovité neexistence věcí virtuálních. Je to vtahování do reality, nikoli posouvání mimo realitu, do tzv. fantasy, do virtuality, do negarantovaného bezčasí věcí – jinými, anonymními lidmi vytvořených pro bezbolestnou amputaci duše, ve vší její vážnosti, poslání a smyslu. Nelze ale amputovat duši. Ta se smutně skryje pod smutící křídla v odlehlém koutě trpně čekajícího anděla strážce, který proti lidské svobodě zasáhnout nemůže. Ohromná je moc člověka – jak praví kdesi Léon Bloy – „válčiti proti svojí duši“.

A abych všechny své předchozí úvahy o práci umělcově, její úspornosti v maximalismu a garantovaných individuálních prostředcích shrnul, ocituji ještě z úvodu k nedokončeného knize téhož autora – V temnotách – slova jeho ženy, Jeane Léon Bloy: „I když mu dva týdny před smrtí, 15. 10. 1917, vypadlo péro z ruky, jeho duch se nepřerušil v práci. Širé kapitoly, o kterých snil na ukončení díla, rozvíjely se před ním za jeho nocí bez spánku. Po Nových bohatcích chtěl napsati Nové chudé, dvě jiné kapitoly ještě, potom Závěr. Velice si žádajíc zvěděti, co by obsahoval tento Závěr, tázala jsem se ho po tom jednoho dne. Odpověděl mi: ‚Chtěl bych ukázati, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.‘“

J. E. F.
V Brně – Žabovřeskách, 7. 12. 2006